Hazing logo
ares25Napište mi
Přejít na odkazy
Přejít na videa
Přejít na povídky
Přejít na galerie
spacer

POVÍDKA Svobodník Jarý a jeho myš 2. díl

Nevlídnost mosteckého sídliště zdůrazňovala šedivá obloha, která nevěštila v dohledné době změnu počasí k dobrému. Lukáš to již delší čas pozoroval se špatně skrývanými obavami, ale navzdory nepříznivým živlům jeho dnešní program nelze zrušit. Přijede Lenka, jeho holka, se kterou se seznámil na sklonku vojny v malé zapadlé vesnici nedaleko jeho kasáren. Pomalu se přiblížil čas jejího ohlášeného příjezdu a nezbývalo tedy nic jiného než vyrazit.

Již před bytem měl takový neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Ale narychlo se prohledal a z věcí, které nutně potřeboval, mu nechybělo nic. Klíče od domu, od auta, vše bylo v kapsách jeho šusťákových kalhot, stačilo jen seběhnout ze schodů, pak od vchodu k autu, nastartovat a už nic nebránilo jeho výletu se sladkou odměnou na konci v podobě setkání s jeho láskou. Ale přece se cestou ze schodů nemohl zbavit dojmu, že na chodbě není sám. Že tam je ještě někdo. Což by na sídlišti nebylo zas tak neobvyklé, ale že to něco sleduje jeho, cítil pohled kohosi v zádech. To cosi přesně kopírovalo jeho kroky, ustal li Lukáš, ustaly i kroky onoho záhadného. Lukáš byl již skoro dole, když u vchodu do prádelny se něco mihlo. Lukáš to koutkem oka zachytil, připadalo mu to jako stín lidské postavy. Opatrně nakročil ke dveřím do společných prostor a poměrně odvážně zvolal: „Je tu někdo?“ Nic se nedělo. Lukáš se tedy obrátil, myslíc si, že se jednalo o nějakou halucinaci. Bylo mu volněji u srdce. Měl zkušenosti se zlodějíčky, kteří se specializují na kola, sklepy, také patřil k „obšťastněným“ jejich návštěvou. Teď to však vypadá, že se o nic vážného nejedná. Obrátil se tedy k proskleným vchodovým dveřím, když tu náhle přišel útok zezadu….

Probudil se s něčím na hlavě, ve skrčené podobě, ruce svázané za zády. Prostor byl dost stísněn, nohami nemohl dost dobře hýbat, podle otřesů brzy zjistil, že je v kufru nějakého vozu. Nevnímal čas, bylo mu úzko. Nevěděl, co se stalo, s kým má tu čest. Auto pojednou zastavilo. Bylo slyšet klapnutí dvěří a tlumený rozhovor dvou osob. „Zdaar“. „Vezeš?, otázal se první hlas. „Jasně, mám ho v kufru,“ odpověděl zvesela druhý hlas. „Tak se na něj podíváme, na chcípáka“, zahlaholil do zvuku otvíraného kufru ten první borec. Vytáhl Lukáše ven, ten měl pytel na hlavě a stále nevěděl, kde se ocitnul. „Tak tě tady vítáme, svině. To, to trvalo, ale my to doženeme, neboj. Tak pojď mladej. - Zamkni auto a přijď za náma, my se zatím pobavíme,“ rozdával instrukce ten první hlas a popadl Lukáše za paže a vedl ho kamsi, což jak se později ukázalo, byla lesní chata, která zřejmě patřila jednomu z borců.

Lukášovi se zdálo, že ten hlas odněkud zná, ale taky to mohla být jenom domněnka. Měl teď v hlavě spoustu myšlenek, a ač si to nechtěl přiznat, všemu dominoval strach. „Postav se tady hajzle a pěkně do pozoru, jak se sluší a patří. Vím o tobě všechno, dokonce vím, za kým si to dneska jel. Jo, a když budeš dělat blbosti, tak špatně skončíš ty i ta tvoje kráska,“ začal zhurta první borec. „Kdo jste, co chcete“, osmělil se Lukáš. Následovala prudká rána zleva, přímý zásah do čelisti. „Kdo, ti, dovolil mluvit, ty svině.“ „Ty nevíš, že o všechno budeš od týhle chvíle škemrat.“ „Mě a mýho kámoše budeš oslovovat Pane a ptát se na cokoliv – Pane, mohu toto, Pane, mohu tamto, i kdybys chtěl srát nebo chcát, zaškemráš, jestli to můžeš pustit do kalhot nebo jako čokl na sloupek.“ „Rozuměls?,“ zněla prudká otázka a další rána do obalené hlavy. „Ano, rozuměl“, sykl Lukáš. Ránu na solar nečekal, přišla stejně rychle jako další instrukce. „Přeslech jsem slovíčko Pane, koho tu budeš vysírat, ty kurvo“.

„Omlouvám se, Pane, už se to nestane“, procedil Lukáš. „To ti garantuju, že se to nestane.“ Vrzly dveře, do místnosti vstoupil druhý z borců. „Tak tady sou ty vaťáky, hezky naducaný, až na tom dešti navlhnou, budou jako houba.“ Já to jdu zatím připravit ven, tak pak doražte.“ „I s tímhle.“ To zřejmě myslel Lukáše, kterého vzápětí na potvrzení této hypotézy pořádně nakopnul do slabin. „Děkuji Pane“, zaúpěl Lukáš, který s oceněním pánovi rány raději neotálel, znal reflexy prvního z borců.

„Učíš se rychle píčo“. Ocenil Lukášovu pohotovost první z borců, když druhý šel cosi připravit ven. „Je na čase odtajnit tenhle výlet. Sundám ti pytel a hned budeš vědět,“ „Postav se do pozoru!“. Lukáš se zvedl a zaujal základní postoj. Borec mu strhl pytel a zadíval se mu zpříma do očí. Lukášovi byl najednou tak hrozně povědomý. Začal si skládat pět a pět dohromady. Před ním stál…. to není možný, taková korba z něho. Ruské námořnické tričko obepínalo vymakaný hrudník a maskáčové kalhoty přesně kopírovaly vymakané kvadráky…. to není možný, to se Lukášovi zdá. „Tak co, už jsme doma?“, zašklebil se týpek. „Já jsem Kuba, Kuba Kulhavý.“ „ A ty Lukáš, Lukáš Jarý, nemýlím li se.“ Kulhavý se nemýlil. Před sebou měl skutečně svého bývalého mazáka Jarého. Setkání po letech se opakovalo, jen s tím rozdílem, že role těch dvou se poněkud vyměnily. Kulhavého muskulatura nebývale narostla, což jak Lukáš usoudil, nemohlo být přirozenou cestou a seznal, že má před sebou napíchaného borečka. Jedno je ale jisté, měl nad ním neomezenou moc, navíc v ohrožení byla i jeho Jitka, tohle byla hra, kde trumfy Lukáš nedržel. „Ještě před tím, než ti rozbiju hubu, si zamakáš, stejně jako já pod tebou.“ „Celou tu dobu přemýšlím, jak ti to vrátím, nevzdal jsem to, i když to nebylo snadný tě najít. Už jsem myslel, že Tě vyhlásím v Poště pro Tebe“, sypal recesní narážky na Lukáše Kulhavý. „Ale nakonec úplnou náhodou jsem na tebe narazil a netrvalo dlouho a zase se vidíme.“ „Máš radost svině?“, řval Kulhavý. „Máš radost, celou větou ksindle“, zdůraznil pokyn a chytil Lukáše za koule. „Máš radost, neslyším?“. „Auuu, ano mám radost pane, ano mám , auuuuuuuuuuuuu“ štkal bolestí Lukáš. „Kurva, kdo ti dovolil se hýbat, do pozoru“, řval Kulhavý, ale Lukášovi koule nepustil z bolestivého sevření. Naopak. Bolest šponoval až na neúnosné utrpení. Trvalo hodný kus času, než koule pustil. Lukáš se sesul na podlahu. Bolest v podbřišku byla hrozná, Kulhavý se k němu sehnul: „ zvykej si sračko, příště tě do nich nakopu, nebudeli se mi zdát, že plníš moje povely dostatečně s nadšením a láskou.“ „Převlíkni se do vaťáků“. „Budeš makat.“ Kulhavý si zatím zapálil cigárko a pobaveně sledoval div ne zmrzačeného Lukáše, jak se s námahou upíná do zimního pracovního oděvu. Ač venku bylo nevlídně, teplota byla nad dvaceti stupni celsia a Lukášovi bylo jasné, že navlíknutím zatepleného kompletu v létě to zdaleka nekončí. Tahle revuální show v režii Kuby Kulhavého měla teprve začít.

© Trpec [trpec at centrum.cz]

Může se vám také líbit:

GBU