Hazing logo
ares25Napište mi
Přejít na odkazy
Přejít na videa
Přejít na povídky
Přejít na galerie
spacer

POVÍDKA Roman a Josef 1

Roman byl vytáhlý kluk, měl černý delší vlasy a nosil vždycky upnutý džíny a černý kanady. Josefovi se strašně líbil a vždycky se obdivně díval na jeho naleštěný kanady. Roman nosil taky na opasku řetěz, který končil v jeho kapse. I to Josefa silně dráždilo. Ale Roman si Josefa nevšímal, každý den chodil kolem něj jako kdyby byl Josef vzduch.

Na stavbě, kde oba dělali se setkávali v šatně a kam Josef schválně chodil dřív, aby Romana nepropásl, když se převlékal. Když si Roman svlékl džíny, Josefovi se zatajil dech. Josef tušil, že Roman má pořádný ocas, ale to, co zahlédl ve slipech ... to mu vyrazilo dech.

Ale Roman si toho nevšímal. Natáhl si pracovní kalhoty, stejně upnutý jako džíny, a nazul si frajersky přehrnuté, suchým blátem pokryté gumáky. Kanady si postavil nahoru, na skříňku. Podíval se na ně, potom se podíval jakoby tázavě na Josefa, ale nakonec si vzal blůzu a vyšel těsně kolem Josefa, jako by ho neviděl, ven.

Josef se pomalu převlékal. Neměl sice žádný konkrétní plán, jak se blíž seznámit s Romanem, ani nevěděl, co by měl udělat. Cítil v sobě obrovský zmatek a zvláštní vzrušení. Všichni chlapi odešli a mistr vrazil dovnitř.

"Sakra, kde se flákáš!? Už na tebe čekáme. Hoď sebou. Je potřeba dodělat ten výkop, tak ať tam už seš. Dělej!"

Seřval Josefa a zase vypadl. Josef si rychle natáhl gumáky a šel k východu. Cestou ale musel jít kolem Romanovy skříňky. Zastavil se, rychle se rozhlédl a když nikde nikoho neviděl, natáhl ruku a chytil jednu Romanovu kanadu. Ucítil silné vzrušení. Držel kanadu v ruce a zblízka si ji prohlížel. Byly to klasické vojenské kanady, dost obnošené. Josef Romanovu kanadu přiblížil k obličeji. Ucítil pach Romanovy nohy, který v něm vyvolal slastné vzrušení.

Bylo to zvláštní a Josef tomu nerozuměl. Nevěděl čím to je. Věděl sice, že se mu líbí kluci, nebo spíš chlapi, urostlí, pořádní... Vnímal, že mu je příjemné nechat se od nich šikanovat, vzrušovalo ho, když mu poroučeli a dělali si z něj srandu. Znal to z vojny. Ale nechápal, proč ho tak vzrušují jejich vysoké boty. Tomu dost nerozuměl. Ale v tuto chvíli o tom nepřemýšlel. Cítil příjemné, zvláštní vzrušení, když držel Romanovu kanadu a a na omak vnímal, že ještě drží teplo jeho nohy.

Vrazil obličej do kanady a lačně sál vlhký, teplý intenzivní ostrý pach Romanovy nohy. Cítil, jak se mu péro v kalhotách staví. polkl nasucho a druhou rukou si stiskl mohutnící ocas. Nechápal, proč je schopen takto vnímat. Když se chlapi v šatně zouvali, vnímal pach jejich propocených ponožek (ale už i na internátě a později i na vojně) jako strašný smrad, dělalo se mu špatně, chtěl hned zvracet. Ale pokud mohl čichat k botám kluka, který se mu líbil, změnil se naráz smrad jeho propocených nohou ve vůni, při které se mu okamžitě postavil ocas jako na rozkaz. A Romanovi by sloužil jako otrok či jako pes s chutí a od první chvíle, co ho uviděl.

Znovu zabořil obličej do boty a slastně nasál vůni Romanovy nohy a potom se zavřenýma očima s rozvahou a rozkoší v obličeji dlouhým tahem Romanovi kanadu olízl.

V tu chvíli měl pocit, že někdo jde. Rychle vrátil kanadu na svoje místo a pátravě se rozhlédl. Nikdo tam nebyl.

Vzal druhou kanadu a všiml si, že je trochu zaprášená. Rukávem ji proto přeleštil a vrátil, ale neopomněl znovu nasát její vůni. V tom ale skutečně bouchly dveře a Josef rychle kanadu vrátil na svoje místo a vykročil.

Mistr. Nasraný samozřejmě...

"Už jdu..."

chlácholil ho Josef a vyšel rychle ze dveří. Ocas v kalhotách jen zvolna ochaboval.

Šel dělat a myslel stále na Romana a na kanady, které měl před chvíli v ruce. Nepředpokládal nikdy, že by ho tak mohla vzrušit vůně Romanových kanad. Měl šílenou chuť se vrátit a znovu ty kanady očuchávat. Ale netroufal si vrátit se.

Dopoledne se vleklo, bylo po dešti a práce ve výkopu Josefovi moc nešla. Neustále myslel na Romana a na jeho upnutý džíny a vysoký boty. Představoval si, jak se plazí po břiše a jak ho Roman těma vysokejma botama kope a on se před nám svíjí a líže bu zpocené nohy...

"...tak seš hluchej, nebo co?"

vytrhl ho ze zasní zase mistrův hlas, který uslyšel nad sebou. Vytrhl se zasnění a podíval se z výkopu. Přímo před obličejem měl dva páry vysokých zablácených gumový holínek.

Jeden pár patřil mistrovi a druhý ... zastavil se mu dech. Byly Romana. Oba stáli nad výkopem. Roman kouřil. Josef se podíval vzhůru a podíval se přímo do sluníčka. Chvíli nic neviděl.

"Říkám ti, kurva, Josef, tady Roman to vezme lžící, bagrem, nebo se nehneme z místa, musí to bejt dneska zabetonovaný."

"...jo, to bude dobrý, jasně, mám vylízt?", zeptal se Josef, celý zmatený a už se chtěl sápat ven, ale Roman ho nohou strčil do ramene a řekl mu:

"Ne, vole, zůstaň dole, ukážeš mě, kolik toho mám vzít."

Strčil do Josefa tak zvláštně, vnitřní stranou boty ho klepnul po obličeji a Josef se podíval nahoru, ale od očí Romanovi neviděl, protože měl tmavé brýle, zrcadlovky. Zmocnila se ho neodolatelná touha obejmout Romanovu nohu a knučet jako pes, ale nedovolil si to.

Souhlasil a když oba od výkopu odstoupili a nebylo ho vidět, mohutně si stiskl koule a vyvolal si tak slastný pocit. Na tváři stále cítil dotek Romanovy vysoké boty a měl pocit, že se ani nebude umývat, aby si bláto z obličeje nesetřel.

Roman sedl do bagru a provedl práci. Uměl to, to se musí říct a Josef mu ukázal, co má ještě vybrat. Byly to čtyři lžíce a než by to vybral, pěkně by se nadřel, takhle měl vystaráno. Dodělal pouze drobnosti. Zbytek šichty skoro nevnímal. Když byla polední pauza a chlapi šli do hospody jako obvykle, šel sice taky, ale dal si u pultu jenom pivo a dva rumy, aby se posilnil a rychle se vrátil. Na šatně zatím, jak předpokládal, nikdo nebyl. Ještě pro jistotu prošel všechny místnosti - nikde nikdo.

Rychle chňapl po Romanových kanadách. Vrazil obličej do kanady, přes kterou byla přehozena ponožka a sál vůni. Péro se mu pořádně postavilo během několika málo vteřin. V jedné ruce držel Romanovu kanadu, druhou si honil ocas a představoval si, jak ho Roman kope a jak on se svíjí u jeho nohou, prosí o milost a líže tyhle dokonalý kanady svýho pána. Neudělal se, vzal druhou kanadu a třel si o ni svůj mohutný, ztopořený ocas.

Po chvíli se lekl, že někdo jde. Ale to jen zašramotily dveře, jak se do nich opřel vítr. Ale Josef se obával, že by mohli přijít chlapi a najít ho. A to nechtěl. Chtěl vrátit kanady, ale všiml si, že jeho ocas zanechal na botě stopy. Nestříkal sice, ale vlhké stopy tam byly. Napadlo ho, že když bude Romanovi čistit boty, tak si ho možná všimne. Nebo tak nějak... Vytáhl z kapsy kus hadru a přepečlivě vyleštil ty kanady. potom je tam zase postavil a udělal všechno tak, jak to bylo před tím.

Vrátil se ještě do hospody. Chlapi zvolna dopíjeli pivo a zdálo se, že si nikdo nevšiml toho, že byl pryč. Ale Roman si toho všimnul.

***************************************

Už pár dní Josefa pozoroval. Líbil se mu.

Roman bezpečně věděl, jak na tom je. Líbili se mu kluci, ale měl potřebu je šikanovat, ponižovat, bít... Co rozhodně nesnášel, tak to byli kluci zženštilí, takoví, co se mazlí a tak... Párkrát byl s takovým klukem, ale skončilo to v nejlepším případě hádkou, ale většinou mu dal po hubě.

Ale teď se zdálo, že tohle by mohl být docela slušný objekt. Docela s chutí by si ho vycvičil. Konečně, už dost dlouho neměl žádnýho kluka na dýl...

Tenhle Josef mu něčím trochu připomínal myšáka z vojny, ze kterýho si udělal docela obstojnýho otroka. Teď seděl v hospodě a přemýšlel, jak to udělat. Chvíli myslel na toho bažanta a ani zaboha se nemohl vzpomenout, jak se ten kluk jmenoval.

"... hm, nebyl tak špatnej, do poslední chvilky poslouchal jak pes..." vzpomínal Roman v duchu na svoje mazácký chvíle na vojně,

" ... ale jak se jenom jmenoval... říkal jsem mu Šaryk, nebo pse... vlastně já ani nevím, jak se jmenoval, to je v prdeli... ale každopádně se mu to se mnou moc líbilo,"

uvažoval v duchu Roman a znovu se pousmál, když si vzpomněl, že ho Šaryk doprovázel až do vlaku

"...ještě před nádražím, a to už byl plácnutej mazák, jsem mu řek "Šaryk - kanady!" a on mě vyleštil naposled kanady a já jsem mu vzal lodičku a když jsme odjížděli, tak jsem mu ji hodil jako aport. Byl to můj poslední aport, co jsem mu hodil. V kasinu aportoval nejčastěj kanady. Mohl jsem si s ním dělat, co jsem chtěl. Ale na druhý straně jsem ho chránil..."

vzpomínal v duchu Roman a trochu litoval, že to není zpátky. Nikdy nikomu o tom nevykládal, a jak se chlapi bavili o vojně, přidával se, ale bylo to stejné tlachání, jako ostatní. Tohleto si nechával pro sebe. Věděl, že kdyby přiznal barvu, kdyby přiznal, že ho vzrušují kluci, které může ponižovat a týrat, asi by to byl dost průser...

Vykládal, jak byl u strážáků, vykládal, že měl dva psy. Ve skutečnosti byl psovod a měl vlčáka Bleska. Když mluvil o druhým psovi, myslel na Šaryka, toho myšáka. S Bleskem byl ve stráži a ve službě, Šaryk byl u nohy mimo službu. Občas mu dal obojek a cvičil ho jako skutečnýho psa.

Ale to už je pryč ...

Teď musel myslet na Josefa. Skutečně, ten kluk ho něčím přitahoval. Měl takovej psí pohled, stejnej jako ten Šaryk. S chutí by si ho položil k noze a potom ...

Ale byl čas se vrátit. Dopil zteplalou kofolu a zvedl se. Josef stál u pultu a dopíjel pivo. Schválně do něj strčil ramenem a čekal, jak zareaguje.

"Uhni ..." řekl hrubě a Josef se skoro polil pivem, ale poslušně uhnul a ještě se omluvil.

"P .. p ... promiňte..."

vykoktal ze sebe Josef a Roman si ještě přidal, když viděl jeho rozpaky:

"Co tady stojíš tady jak piča a zavazíš, už máš bejt dávno ve výkopu, padej!"

"Jo, jo, já už letím... počkejte...., prosím... pane ..."

koktal překvapený Josef, že ho Roman oslovil a žaludek se mu svíral zvláštním strachem a příjemným, nepoznaným vzrušením z ponížení. To pane na konec šeptl a doufal, že to Roman zaregistruje, ale ten se tvářil, že nic neslyšel.

Roman se ušklíbl a vyšel ven. Většina chlapů už byla pryč. Zdálo se mu, že se jeho předpoklad splnil. Měl pocit, že Josef by skutečně mohl být ten pravý. No, uvidíme, řekl si a napadlo ho, že si ho ještě vyzkouší. Nasadil si zrcadlovky a vyšel klátivou chůzí.

Velmi dobře registroval Josefovy rozpaky i to, že mu vlastně vykal. To mu bylo silně příjemné.

Josef vyšel těsně po Romanovi. Viděl jeho široká záda, jeho dlouhé nohy ve vysokých zablácených gumákách, tak krásně frajersky přehrnutých. Josef cítil zvláštní vzrušení, když si prohlížel Romanovu postavu. Roman byl o hlavu vyšší než Josef, měl široký ramena a úzký pas, malý zadek, upnutý do vypasovaných starých džín, pečlivě zastrčených do těch frajerských gumáků, který ho tak šíleně vzrušovaly.

Roman nespěchal a chvílemi kopal do kamínků. Josef měl chuť se rozběhnout a nabídnout se Romanovi... chtěl pro ty kamínky běhat a přinášet je jako pes.

V jednu chvíli se Roman se poohlédl a potom se plácnul ledabyle dlaní po stehně a jen tak, nedbale procedil mezi zuby:

"K noze!"

Znělo to možná jako "Josef", a možná to tak i bylo, ale Josef slyšel ne svoje jméno, ale povel "K noze!" Bylo to jak švihnutí bičem. Rozběhl se za hlasem svého pána. Doběhl ho.

"Už jsem tady... pane..." vydechl skoro neslyšně, ale Roman nijak nereagoval a Josef udělal pár kroků po jeho boku a potom zrychlil.

"Kam letíš!? K noze!"

řekl znovu trochu nezřetelně Roman, aby to "K noze" neznělo tak tvrdě a ostře, i když by to řekl nejraději ostře a jasně, jak byl zvyklý volat na svého psa i mladýho na vojně. Tenkrát běžně křičel na chodbě na celej barák "Šaryk, k noze!" a mladej přiběhl, plazil se před ním po břiše a snažil se mu políbit kanady. Ale tady a teď - ještě si nebyl úplně jistý... i když . no

V Josefovi se opět ozval známý pocit strachu, nepoznané rozkoše a slasti. Ucítil, jak se mu v kalhotách pohnul ocas.

"Já jsem myslel, abych tam byl hned, abys'te nemusel čekat..."

blábolil nesmysly a věděl, že tomu sám nevěří. Roman mlčel a nechával ho v tom plácat. Byl zatím docela spokojený.

"Ten kluk vypadá, že by si mohl dát říct,"

řekl si Roman. Zastavil se, aby si zapálil cigaretu, ale schválně pustil krabičku sirek na zem. Docela otřepaný vtip. Krabička spadla na zem a Roman do ní ještě trochu kopnul.

"Kurva," zaklel, " spadly mi sirky...podej mi je...!"

Přikázal a ještě než to stačil doříct, Josef se ochotně, rychle sehnul a zvednul sirky. Ještě úslužně vytáhl jednu sirku a Romanovi zapálil. Kdyby mohl, zůstal by klečet a zapálil Romanovi tak. Ale na to neměl zatím odvahu. Netušil, jak brzo bude svému pánovi zapalovat na kolenou...

Roman ani nepoděkoval, jen natáhl ruku a sirky schoval do kapsy. Byl spokojen i s dalším úkolem, který Josefovi přichystal. Zdálo se, že z Josefa bude docela dobrý pes, že si dá říct. Ale zatím ještě stále váhal.

"Jasně, bude potřeba pořádně vycvičit, ale přirozený základ má,"

říkal si Roman v duchu než došli na stavbu. Záměrně si Josefa už nevšímal. Ani pohledem o něj nezavadil. Josef ovšem právě proto prožíval šílená muka. Neustále sledoval Romana a představoval si, jak mu slouží a jak ho on kope a ponižuje.

Roman na tom nebyl zas tak "zle" jako Josef, ale nechtěl nic uspěchat. Jakékoliv spěchání by mělo za následek nejmíň pořádnej trapas, ne-li něco horšího a to nechtěl. Měl svoje představy a připravoval plán, jak Josefa dostat. A pak, když měl chuť, dalo se to zařídit i jinde.

© Psovod 22 [psovod_22 at email.cz]

Může se vám také líbit:

HMboys