Hazing logo
ares25Napište mi
Přejít na odkazy
Přejít na videa
Přejít na povídky
Přejít na galerie
spacer

POVÍDKA Můj pán ze základky

Říkám na rovinu, že tohle není ani tak povídka jako spíš reálný příběh. Proto je v něm možná míň vzrušujícího než v jiných příbězích tady, ale třeba moje zpověď někoho zaujme, i když v ní jde hodně o pocity a moje osobní zmatky. Musím se přiznat, že v osmý třídě základky jsem se stal obětí docela tvrdé šikany. Vyhlídl si mně jeden spolužák, jmenoval se Láďa. Musím říct, že mi pěkně "zpříjemnil" poslední rok školy. Byl to takovej namakanej frajer, byl tenkrát o dost silnější a vyspělejší než já, nemohl jsem se moc bránit.

Začalo to tím, že jsem mu musel dávat svoje svačiny. Když jsem se podvolil, začal přitvrzovat a bylo vidět, že mu pocit nadřazenosti a síly dělá moc dobře. Tušil jsem, že dlouho nezůstane u šťouchanců a svačin, ale věřil jsem, že když nebudu Láďovi odporovat a poslušně splním jeho přání, tak z toho vyváznu ještě slušně. Nakonec jsem měl několik pravidelných úkolů a ty, když jsem splnil, tak mě Láďa ani nezmlátil. Ráno jsem mu musel přede všemi v šatně sundavat boty, když jsme šli domů tak zase obouvat a zavazovat. Hlavně díky tomu mnou začali spolužáci dost opovrhovat a i oni si začali víc dovolovat, ale to mně zas Láďa třeba i ochránil. "Tenhle otrok je můj," říkával. Dostal jsem se skutečně do takového zvláštního stavu vůči Láďovi. Byl to můj trýznitel, kterého jsem nesnášel, ale zároveň mě odřízl od jakékoli jiné společnosti, byli jsme pořád spolu, musel jsem s ním chodit všude jako pejsek. Za to sem měl určitou ochranu. Psal jsem za něj různý úkoly, pravidelně jsem ho musel doprovázet domů a nosit mu tašku s učením. Když nebyl u nich nikdo doma, tak jsem mu musel zase zout boty a třeba i něco uklidit.

Někdy měl Láďa samozřejmě chuť mě i tak zmlátit. Jeho nejmilejší věcí bylo mě kroutit ruce za záda a sledovat mojí bolest. Když mně to dělal u něj doma po příchodu ze školy, tak mně to ani tak nevadilo. Víc jsem se styděl, když mě takhle ponížil před spolužákama. Hlavně mi vadilo, že to vidí i holky. Ale když jsem se před Láďou dokázal ponížit sám a choval se opravdu hodně jako sluha, bez odmlouvání, tak mě Láďa i nechal před lidma ze třídy bejt. Za to jsem mu byl vděčný a sloužil jsem mu pak s jakousi oddaností. Ztratil jsem tak ovšem respekt všech ve třídě. Zvlášť po té co mě Láďa začal ve třídě používat o přestávkách jako podnožku pod nohy. Ale mně už ztráta jakékoli úcty mých spolužáků přestala zajímat. Vyměnil jsem jí za spokojenost "svého pána".

Moje sebeúcta se bortila, začal jsem si zvykat na roli méněcenného tvora. Ztratil jsem i zájem o holky. Ostatně, těžko by se mnou chodila nějaká holka, která mně viděla, jak třeba jinýmu klukovi zouvám vkleče boty. Krom toho jsem si začínal uvědomovat, že mám dost malé přirození a začal přemýšlet o tom, že budu zřejmě skutečně bytost jaksi podřadná, určená k tomu být poskokem opravdových chlapů a holek. Odjakživa jsem byl zakřiknutý a nesmělý, a moje nová životní situace moji bezradnost jen prohloubila. Jediný lidský vztah, který jsem měl, byl paradoxně vztah k Láďovi. Byť to byl de facto vztah otrok-otrokář. Stal jsem se na Láďovi zvláštním způsobem závislý. Po pár měsících jeho tlaku jsem si najednou už nedovedl představit, že bych měl udělat sám nějaké rozhodnutí. Byl jsem radši, když mi něco nařídil. Nakonec i když to byla hodně soukromá věc, která se týkala třeba toho, jaké mám nosit oblečení. Ráno jsem šel čekat před dům na Láďu, jak jsem měl časem nařízeno, abych mu nesl tašku do školy. A když jsem měl nějakou novou věc na sebe, hned jsem jí ukázal Láďovi a zeptal se jestli jí mám nosit. Když řekl ne, tak jsem ještě seběhl domů a převlékl se a už jsem tu věc na sebe nikdy nevzal. Ani doma. Až se máma divila, proč proboha nosím ty staré hadry a kecky, když se mi doma hromadí fungl nové oblečení. Vymlouval jsem se, že nechci, aby se zničilo.

Byl jsem Láďovi zvláštním způsobem vděčný, že se zajímá o mé soukromé věci, což nikdo jiný nikdy nedělal. A nějak mně uspokojovalo, když za mne Láďa svým rozkazem všechno rozhodl. On sám brzy vycítil, že má na mne skutečný vliv, který sahal za hranice školy, že jsem se vnitřně zlomil a podvolil, a bylo vidět, že mu pocit téhle moci dělá moc dobře. Časem ovšem zesiloval moje ponižování. Především si oblíbil mne fackovat a když jsme přišli k němu domů a nikdo u nich nebyl doma, což bylo většinou, tak jsem mu musel olízat boty. Bohužel, jednou si to poručil i ve škole. Byli jsme v šatně sami, ale právě když jsem mu lízal jeho polobotky, tak přišla jedna naše spolužačka - Alena, která byla šatnářka. Chtěl jsem přestat, ale on jen křikl: "dělej, hajzle" a musel jsem pokračovat. Dívala se asi dost nevěřícně. "Dobrej otrok, ne?" řekl jí Láďa s úsměvem. "Spíš pěkný prase," řekla znechuceně Alena tenkrát. Moc jsem se styděl, věděl jsem, že to všem řekne.

Náš vztah s Láďou však skončil nepěkným zážitkem poslední den školy. Asi pět kluků s Láďou včele mně odvleklo na záchod, aby si poslední den užili nějakou zábavu. Pak tam přišli i dvě holky. Nejdřív se jen dívali, ale nakonec se jedna zapojila i do zábavy. Kluci nejdřív flusali na zeď jako do terče a já po každém kole musel ty jejich flusance na kachličkách na Láďův příkaz slízat. Pak jsem jim musel všem lízat boty, Láďovi dokonce i bosé nohy. Dost bolestivé bylo pupendo se lžící nahřátou zapalovačem. Dost mě překvapilo, že právě do toho se zapojila jedna z těch holek, bylo vidět, že jí to moc baví. Pak přišlo to, co přijít muselo. Láďa vymyslel zlatý hřeb školy. Kluci přinesli velkou nádobu, nějakej válec nebo co, do ní se všichni vychcali, pak mi sundali fusekle, narvali mi je do krku a přes ty ponožky mě ty svoje chcanky začali lít do krku. Nemohl jsem dělat nic jinýho než polykat. Nakonec jsem se pozvracel, což všechny pobavilo. Tím se se mnou moji spolužáci i Láďa rozloučili. Tenhle zážitek ve mně nechal hluboké stopy. Žil jsem pak podivný život samotáře a podivína. Byl jsem zakomplexovaný a nemohl najít cestu k lidem.

Když mi ovšem bylo kolem dvaceti, začal jsem si uvědomovat, že mně násilí, které třeba vidím v televizi nejen připomíná moje ponížení, ale zároveň vzrušuje. Sexuálně vzrušuje. Doslechl jsem se o sadomasochismu a domníval se, že právě to je to pravé - zajít k nějaké domině do salonu a nechat se zmučit, to bylo zřejmě jediné, co mělo být mému sexuálnímu životu vyhrazeno. Nakonec jsem nějaké peníze ušetřil a k domině zašel. Vzrušený jsem byl, to musím přiznat, ale ne tak, jak jsem si myslel, že budu. Sama ta domina mi dokonce na závěr řekla, ať klidně znovu přijdu, ale abych si pořádně rozmyslel, jestli je to opravdu přesně to, co chci. To bylo od ní docela moudré a fér. Byl jsem v podstatě zmatený. Až se všechno změnilo v den, kdy jsem si nechal zavést internet přes naší kabelovou televizi. To víte, samozřejmě jsem honil nejdřív porno. Nejdřív klasické, pak jsem jednou narazil na stránku, kde byli mučený chlapi, ale mučili je zase jiný chlapi. Najednou jsem byl vzrušený způsobem, jako nikdy předtím. Vnitřně jsem se tomu chtěl bránit, ale když máte počítač na stole, jste celý den sám doma, tak se prostě neubráníte. Tyhle podivný praktiky, o nichž mně do toho dne nenapadlo, že by se mohli odehrávat i mezi chlapama, mně prostě přiváděli do stavu, že jsem se doslova klepal vzrušením a honil se třeba pětkrát za sebou.

Pochopil jsem, že jsem submisiv, že mně vzrušují silní, přísní, nekompromisní chlapy nebo drsní kluci, který si uměj vzít nějakýho zmrdečka jako já do parády. Pochopil jsem díky internetu leccos o sobě. Moc jsem přemýšlel, jestli bych byl tím čím jsem i bez toho zážitku ze základky. Upřímně si myslím, že asi ne. Stala se však podivná věc. Ten poslední den školy jsem si začal čím dál častěji vybavovat v paměti a zjišťoval, že namísto studu najednou postupně nastupuje vzrušení. Často mi bleskla hlavou myšlenka, že bych vlastně nechtěl nic jinýho než aby si mně ta partička zase podala tak jako tenkrát. Pak jsem tu představu zase zaháněl, protože to přeci jenom bylo trauma, ale vlastně mně moje představy pomáhaly i v tom, abych se s ním vyrovnal.

Až jsem jednoho dne na ulici potkal - koho jiného - Láďu. Pozdravil mně svým obvyklým "Ahoj zobáku." Byl ve své džínové bundě tak jako vždycky a ve mně se okamžitě probudil ten ponížený a poddajný pocit, že tohle je člověk, kterému patřím, člověk, který má na mně právo. Snažil jsem se s ním normálně bavit, ale zároveň jsem cítil určité vzrušení. Chtělo se mě říct: jsem tohle a tohle, tohle si ze mně udělal, pozvi mně teď domů a dej mi do těla, nech mě lízat ti boty a nohy, nauč mě zase poslouchat, udělej si ze mně zase otroka! Jenže Láďa se bavil vcelku normálně, zřejmě trochu zmoudřel. Dali jsme si aspoň mejlovou adresu, že si budeme psát. Ale Láďa posílal jen nějaký hromadný mejly s blbejma vtipama. Já mezi tím zažíval svá internetová dobrodružství. Psal si s dominantama na xchatu, odpovídal na inzeráty na perversu a honil se u odpovědí. Samozřejmě, nikdy jsem nenašel odvahu přijít na žádnou schůzku. Dost jsem si ale uvědomoval, že moje představy o dominantech na druhé straně sítě se dost kryjí s podobou udělaného Ládi. Rád jsem si připomínal při honění jeho nadávky a nekompromisnost, jeho radost z bolesti, kterou dokázal mít a pěkně mě to rajcovalo.

Jednou mně napadlo, zkusit mu napsat pár řádků, v odpovědi na jeden hromadný mejl. Třeba navážem trochu kontakt. A docela se povedlo, začali jsme si trochu psát. Mým geniálním nápadem pak bylo poslat Láďovi nějaké porno obrázky. Tím jsem si ho dost získal, od té doby jsme si vyměňovali mejlíky častěji, a posílali si vzájemně různé porno fotky z netu. Jednoho večera jsem však udělal něco, z čeho mně ještě teď naskakuje husí kůže. Zase jsem se u netu pořádně rozrajcoval, dokonce jsem u toho trochu upíjel víno, takže se mi hlava pořádně točila a já se zase klepal vzrušením. Nakonec jsem se pomátl. Narval jsem do přílohy mejlu ty nejdrsnější fotky se sadomaso s gayi, vyťukal Láďovu mejlovou adresu a napsal text: A co bys rekl tomuhle? Tohle by te nevzrusilo? Mne to bere desne. Troufnul by sis udelat si ze mne otroka? Mel by na to? Kdysi te to dost bavilo ne? Ahoj frajere, David, kandidat na prevychovu."

Hlava se mi pořád točila a já kliknul na ikonku ODESLAT ZPRÁVU. Vzápětí jsem litoval. Pak se zase vzrušil a pak zase litoval. Byl jsem jak v deliriu. V noci jsem prostě nemohl zamhouřit oka. Sedal jsem k mejlu, abych napsal něco jako "to byl samozrejme fooooor!:-)" nebo tak něco, ale zároveň zvíře ve mně říkalo: "jen počkej, nech ho projevit se!". Byl jsem na zhroucení. Druhý den jsem šel do práce a díval jsem se minutu co minutu na displej mobilu, kam si nechávám přeposílávat začátky mejlů, abych věděl, že mi přišla zpráva. V práce jsem neudělal pochopitelně nic. Naštěstí bylo léto a nikdo stejně nic moc nedělal. Jenže žádný mejl od Ládi nepřišel. Napadlo mně, že ho to tak zhnusilo, že mě ani nevynadá do buzerantů a radši se už neozve. "Je to možný, trochu vyměkl," napadlo mně. A s tím jsem se tak nějak spokojil. Nakonec to není tak tragický vyústění, a kdybysme se někdy potkali, můžu vždycky říct, že to byl fór. I druhý i třetí den to vypadalo, že to půjde do vytracena.

Až následující den přišel blesk z čistého nebe. Na mobilu zazněla zpráva z 4616: přišel mejl od Ládi. Bohužel žádný jeho text mobil nezobrazil. Nedovedete si představit, co se se mnou dělo. V poledne jsem to nevydržel, utekl z práce (přestože tam internet máme, ale bojím se, že nám kontrolují poštu) a zapadl do internetové kavárny v Dlážděnce. Hned jsem si netroufl Láďův mejl otevřít. Musel jsem se uklidnit. Pak jsem to konečně udělal. Stálo tam: "Dostav se v patek v 17.00 ke mne domu. Vladimir". Byl jsem zmatený, ale to sloveso "dostav se" mě vzrušilo. Znělo to jako rozkaz. Ale, zase kdyby přistoupil na hru, tak by napsal "Tvuj Pan" nebo "zmrde" nebo něco takovýho, ne? Takovýhle věci se mi honily hlavou. Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem byl celý čtvrtek jako ve snách.

V pátek odpoledne jsem konečně zazvonil na dveře Láďova bytu. Bydlel pořád tam, kde bydlel už na základce, v paneláku pár ulic od mého. Otevřel. "Pojď dál," řekl. Vstoupil jsem a Láďa za mnou zamkl. Přeběhl mi mráz po zádech. Z jeho pohledu, ve kterém nebyla ani špetka úsměvu, mě vzápětí zamrazilo ještě víc. Odvedl mě k počítači, kde byl otevřený můj mejl: "Co to znamená?" zeptal se přísně. Polknul jsem a začal blekotat něco o tom, že jsem ty fotky našel na netu, tak mě napadlo mu je poslat. O svém textu jsem v hrůze neřekl ani slovo. "Tak napadlo...," řekl temně Láďa. To, co se stalo vzápětí mně vyrazilo dech a definitivně změnilo můj život. "Tak poslouchej ty hajzle," vycedil Láďa a zkroutil mi ruku za záda jako to měl vždycky v oblibě. "Od týhle chvíle budeš můj otrok, můj majetek, moje věc bez vlastní vůle, rozumíš." "Jóóó," říkal jsem naříkavě s obličejem zkřiveným bolestí. "Říká se: Ano, pane," řekl Láďa a já tu kouzelnou formulku toho dne poprvé zopakoval. Láďa vzal řemen, poručil mi stáhnout kalhoty a začal mě řezat přes prdel. Když jsem se zvedl, stálo mě přirození. Láďa rozkázal: "Nohy." Okamžitě jsem klečel a lízal mu bosé nohy. Když jsem pak nenápadně vzhlédl, viděl jsem, že si honí péro. Zaplavil mě zvláštní pocit spokojenosti, že můj pán se baví, že ho vzrušuje mně ponižovat.

Od té doby chodím k Láďovi na pravidelný výchovný lekce a stává se ze mně poslušnej otrok. Z něho zase dost rafinovaný a krutý pán, hodně "studuje na internetu", vymýšlí nové a nové věci. Dnes už patří do výchovné lekce i lízání prdele, pití Pánových chcanek, tvrdé výprasky, lízání záchodové mísy, pití vody z hajzlu a podobně. Pán vyzkoušel taky už vosk ze svíčky a taky mi jednou píchal takové jehly do svalů. To mně moc bolelo a tekla mi pak dost krev, ale bylo to za trest, protože jsem jednu lekci vynechal. Od té doby jsem si netroufl nepřijít. Lekce je každý pátek od pěti a trvá asi dvě a půl hodiny. Já jsem dnes šťastný, že mám svého Pána, že se mohu před někým podrobit a ponížit.

Pán si ze šikany dnes udělal svoje hobby. Shání přes inzeráty nějaké otroky i otrokyně. Slíbil mi, že až nějakého zmrda nebo čubku najde, bude nás drezůrovat společně. Moc se těším. Možná také pozve nějakého dominanta nebo perverzního diváka. Taky se připravuji na to, že se stanu Pánovým záchodem. Bude mi močit i srát do huby a já budu muset polykat. Snad to vydržím. Teď prý jen musí nastudovat "jestli na to nechcípnu". Prý mě "nechce předčasně oddělat." Je to drsnej chlap. Můj Pán Vladimír, kterej si mě ochočil už na základce...

© David [huhumus at centrum.cz]

Může se vám také líbit:

www.thugboy.com