Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY V gay vězení

V gay vězení

Před chvílí se setmělo a já už nějakou chvíli přešlapuju před věznicí. Konečně zvoním. Slyším odemykání mříží. Dozorčí, vyholenej a vysportovanej chlap kolem čtyřicítky, se mně tvrdě zadívá do očí. Podávám mu svůj trestní lístek. Ušklíbne se a beze slova hodí hlavou, abych ho následoval. Zamyká mříž a zavírají se za mnou těžký vrata. Ještě nevím, jak dlouho tady budu zavřenej. Podle rozkazu jdu pár kroků před ním dlouhou betonovou chodbou. Ze stropu jenom občas poblikává žárovka. "Stát!", zařve na mě najednou. "Nohy od sebe, pořádně, čelem ke zdi, opřít ruce a hlavně držet hubu!" Stojím tam už pěkných pár minut a pomalu se rozkoukávám. V rozestupech pár metrů od sebe tuším u zdi ostatní vězně. Zvedám hlavu, přímo nade mnou je kamera, a.... "kdo ti dovolil se pohnout!" Dozorčí běží ke mě a za chvíli na prdeli cítím rány od policejního pendreku. Vím, že nesmím vydat ani zvuk, jinak by mě zmlátil ještě víc. Trochu se třesu, ale stojím odevzdaně dál. V jedný chvíli mám pocit, že jsme v baráku sami, jenom my zadržení v nehybným a ponižujícím postoji. Najednou slyším kroky chlapů v těžkých okovaných botách. Zastavili se těsně za mnou. Nesmím se ani hnout. Vidím jenom ruce v kožených rukavicích. Jeden mně prohledává horní část těla, druhej dolní. Zastavuje se u kapes, vytahuje klíče, doklady, kapesník, zkoumá boty. Odepíná mi pásek. "Základní prohlídka provedena. Opasek a osobní věci odebrány. U zdi pohyby navíc, potrestáno na místě," slyším hlášení. "Spoutat, odvést do díry!" ozve se rozkaz. Ruce mám zkroucený dozadu a poprvé v životě mě na nich studí kov želízek. "Dívat se před sebe!" popadne mě strážný za rameno. Sestupujeme po schodech. Tak tady jsou cely předběžnýho zadržení. Jednu z nich odemyká a prudce mě hodí dovnitř. "Čekat!" houkne. Sbírám se ze země, klíče zachrastí v zámku, pevný a rázný kroky mizí v dálce. Ticho. Konečně jsem v díře. Malá komůrka s betonovou podlahou a kamenný zdi. Úplně holá, jenom ze stropu zase visí kamera a bliká modrý světlo. Je to jejich taktika. Nechat mě změknout, uzrát v plesnivý kobce. A to je teprv začátek. Už vím, že mě tady ve vězení můžou držet od několika dnů do několika týdnů a není to samozřejmě všechno, jenom sedět v cele. V jakýchsi trubkách, ani nevím kde, něco teče. Pořád čekám a je to horší než rány pendrekem, který už tolik necítím... kdežto pouta dávno nestudí a nepříjemně se mně zařezávají do masa. Čekám a honí se mi hlavou, co bude dál.

Už! blíží se rázný kroky okovaných kanad a v zámku zachrastí klíč. "Vztyk!" S rukama spoutanýma za zády ani nemůžu pořádně vstát, tak mě zvedají. Tentokrát jsou to dva skinheadi, mladí kluci kolem dvacítky. Každej měří tak metr devadesát nebo víc a váží aspoň metrák. V kombinézách vězeňský stráže, za pasem pouta, revolver a pendrek. Ještě kasr. Zas mě vlečou po chodbách pořád pryč, až se chodba začne rozšiřovat a vstupujeme do velký podzemní místnosti. Vepředu je přítmí, kdežto uprostřed a po bocích svítí ostrý světlo a bodá do očí. Bachař mi odemyká pouta. "Svlíkat!" Zdřevěnělýma rukama si sundávám oblečení, boty, ponožky. Bachaři všechno pečlivě prohledávají. U dva dny nošených trenýrek trochu zaváhám. "Máme ti pomoct nebo co?" Podávám jim poslední část svýho oblečení a vidím, jak moje trenky převracejí naruby, zkoumají i švy, a dokonce si čichnou k rozkroku. Stojím před nima úplně nahej v pozoru a stydím se. Před klukama v uniformě, kteří jsou navíc o pár let mladší než já, pozorujou mě a užívají si svoji moc a moje ponížení. A bude hůř. Oba tasí pendreky a blíží se ke mě. "Otevřít hubu!" Tvrdou gumu cítím až někde na mandlích. Potom hrot obušku zlehka nadzvedává moje péro a koule. To už nevydržím a postaví se mi. V ten moment mám stlačenou hlavu dolů a do análu mně vjede pendrek promazanej vlastníma slinama. Jde to tak rychle, že ani nestačím vykřiknout a tím se vyhnu výprasku. Prohlídka skončila a bachař stiskne zvonek. Blíží se vynesení ortelu. Bočníma dveřma přichází velitel vězení a jeho dva zástupci. Jsou v maskáčích a na hlavách mají zelený kukly. Zase mně nasazujou pouta. Trest musím vyslechnout vkleče se skloněnou hlavou. Bachaři mi položili ruce na ramena. "Zmrde," pronáší velitel hlubokým hlasem, "od teď jsi číslo 1008 a tak budeš oslovován. Tedy: číslo 1008, trestám tě sedmi dny ostrého vězení, během kterých podstoupíš výprask třemi sty ranami důtkami, sto padesáti ranami rákoskou přes dlaně a bití pendrekem nebo plácačkou podle rozhodnutí stráže. V pravidelných intervalech budeš vyváděn na pissing střídaný pliváním a ponižováním. Během čekání na exekuce v podzemí budeš spoután pouty vězeňské stráže a podvázán. Od svého zadržení až po své propuštění ztrácíš osobní důstojnost a lidská práva. Až do svého propuštění budeš nahý. Přijímáš svůj trest?" Takže týden v base, blesklo mi hlavou. "Pane veliteli," slyším svůj tichej hlas, s pohledem upřeným na velitelovy vyleštěný kanady, "přijímám svůj trest a jsem připraven na jeho výkon." Soud skončil. Na krku mám tabulku s číslem a bachaři mi podvazujou koule. Velitelův zástupce jim rozkázal "Dejte ho vychcat na P-8".

Vězení pro gaye je pořádnej labyrint. Eskortujou mě až do zadního traktu, kde se v podzemí odehrávají exekuce a odkud jsou potom vězni odvádění nahoru do cel. Záhadná P-8 je místnost s velkým trychtýřem, ke kterýmu se vystupuje po schůdcích. Na povel se do něj musím vychcat a slyším jenom, jak vězeň pode mnou zhluboka pije. Měchýř se mně od odpoledne slušně naplnil a čekání ve studený kobce na betonový zemi udělalo taky svoje. Po vytřepání péra mě stráž vede teď už širokýma chodbama se spoustou zamřížovaných výklenků - provizorních cel, kde čekají nazí subíci, často několikrát, až budou odvedení na výkon trestu. Na kamenný stěně vedle cel plápolají pochodně a před každou mříží stojí uniformovaná stráž s kvérem, pouty a obrovským pendrekem. Jdeme kolem malých kabinek, míjíme dveře s různýma číslama podle toho, jaký tresty se za nimi odehrávají. Do jedněch vstupujeme. Uprostřed místnosti stojí rozkročenej statnej chlap. Podobě jako velitel věznice má na sobě maskáče a kanady, ale od pasu nahoru vidím jeho svalnatý břicho a mohutnou zarostlou hruď. Červená kukla, podle který se tady pozná biřic, trochu připomíná katovskou kápi. Bachaři mu podávají nějaký papíry, sundávají mi pouta a rozkročí se u dveří. Rozhlížím se kolem. Na stěnách visí nejrůznější pomůcky pro výprask - biče, důtky, rákosky, řemeny, plácačky nejrůznějších tvarů a velikostí... v rohu stojí několik křížů ve tvaru X. "Vězeň 1008 do klády!" přikáže biřic. Ležím na břiše na velký dřevěný lavici uprostřed místnosti s dírou na koule a na péro. Hlavu a ruce mám uvězněný v dřevěných otvorech, nohy přivázaný k dřevěným výstupkům. Nedočkavá prdel s pořád viditelnýma stopama po pendreku čeká na další potrestání. Biřic zkouší jeden nástroj po druhým, nevidím ho, jenom slyším zlověstnej svist. Konečně na mě dopadá první rána. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá... Prameny důtek se tisknou na moji prdel, stehna, záda a bolí to o něco míň, než bych čekal. Rozkoší z dotyku kožených pruhů se mně postaví péro, vydrážděný podvázanýma koulema, a pohybuje se v rytmu bičování. Musím nahlas počítat rány a za každou hlasitě poděkovat. Po nějaký době biřic mění taktiku- mrskání není pravidelný a mění se taky intenzita ran. Mírnej úder, skoro polechtání, se střídá s palčivou bolestí. Bije mě teď nejenom přes prdel, ale nevynechá ani záda nebo nohy. Najednou mám uvolněnou hlavu i ruce a jsou mi rozvázaný nohy. Není to ale ještě konec. Bachaři mě vlečou ke kříži. Musím si stoupnout skoro až na špičky, aby by mi mohli zápěstí přivázat k okům nahoře, zatímco do lýtek přivázaných k dolním břevnům se zařezávají pevný provazy. Taková pozice je pro trestance obzvlášť nepříjemná, za nějakou dobu dostanu do končetin křeče. Je mi navíc nasazenej gumovej roubík. Tři uniformovaní chlapi mě upřeně pozorujou z přítmí a vychutnávají si moji nehybnost, zranitelnost i zdeptanost. Konečně se ke mně znova blíží biřic s velkýma důtkama v ruce. Systematicky mě švihá od hrudníku přes boky po stehna a holeně. Kvůli zacpaný hubě se z mýho počítání stává nezřetelný mumlání a za chvíli mi nezadržitelně tečou sliny. Klesá mi hlava. Odvazujou mě. První část trestu mám za sebou. V poutech a v předklonu mě pořád ti stejní bachaři vedou do jednoho ze zamřížovaných výklenků. Zase za sebou slyším zamykání zámku. Únavou se svalím na zem. V maličký cele je plno. Přes světlo pochodně stíněný strážcem vidím těla spoluvězňů v různým věku a s různými tresty. Někteří mají trest zostřenej svorkama na bradavkách, jiní navíc kolíkama na koulích a na péru. Každýmu visí na krku tabulka s číslem. Několik kluků pevně přikovali k mříži, takže se nemůžou ani pohnout. Jsme namačkaní jeden na druhým, cítíme svůj pot, svý vyholený koule, péra, prdel a rozkrok, ale nesmíme spolu ani promluvit, natož se dotknout. V takovým případě, stejně jako za každou jinou neposlušnost, nás čeká tvrdej trest. Jakej, to ještě netuším. Zdálky slyším tlumenej křik, jinak je ticho a klid. Čísla přede mnou odcházejí se svýma bachařema na další výkon trestu... 1005, 1006, 1007 a už si přišli i pro mě. Tentokrát jsem to já, kdo pije pod trychtýřem horký chcanky nově příchozího vězně. Na povel přestávám pít, otáčím se na břicho, na bok a na záda a pod teplým a slaným proudem mě pálí rány po výprasku. Nakonec se na mě vychčijou i bachaři. Při pohledu na mohutně tryskající péra, trčící z jejich kombinéz, se mně zase postaví. "Á, chlapeček je nadrženej, asi ještě nemá dost!!" "Ty vole, koukej, jak má naběhlou předkožku, zmrd jeden zkurvenej!", šklebí se na mě moji Pánové. "Nastav dlaně!" zařve jeden z nich. A je po erekci. Po mých dlaních švihá rákoska. Musím počítat, napínám je, aby to tak nebolelo. Od jednoho bachaře dostanu facku zprava, od druhýho zleva. Na rozkaz otevírám hubu a polykám jejich plivance. Nechávají mě ve vaně a pomalu na mě schne bachařská i vězeňská moč... Čekám na další tresty.

Přítmí naráz rozbliká červený světlo a rozezní se siréna. Nevím, co se děje. Bachaři ke mě přiběhnou i s želízkama a ještě smradlavýho od pissu mě kamsi odvádějí. Jde nás pořád víc stejným směrem. Přicházíme do velký kruhový místnosti. Siréna konečně zmlkla. Přišlo sem snad celý podzemí. My, nazí subíci s podvázanýma koulema, vidíme na sobě stopy po výprascích, někteří v řetězech, s roubíkama, skřipcema, kolíkama na bradavkách i v análu. Ve světle žárovek se nám lesknou pouta na rukách. Smrdíme potem a strachem. Každej tu stojíme, ozbrojenou stráž mezi sebou. Vypadá to jako před vynesením rozsudku nad nějakou obrovskou zločineckou skupinou. Najednou přicházejí bachaři, vedou dva nahý, asi dvacetiletý kluky spoutaný do řetězů a rozklepaný strachem. Vyjdou pár schodů nahoru na vyvýšený pódium uprostřed místnosti, kde stojí kříže ve tvaru X a lavice. Do napjatýho ticha přichází velitel vězení. Postaví se na kraj pódia a čte: "Vězňové číslo 950 a 991 se pro porušení vězeňského řádu odsuzují každý k výprasku patnácti ran bičem. Trest bude vykonán ihned. Nebudou-li vězňové schopni podstoupit bičování až do konce, stráž je spoutá do řetězů a odvede zpět do cel, kde budou čekat na dokončení trestu. Celková doba odnětí svobody se jim o tento čas může prodloužit." Velitel dočetl, odstoupil stranou a se založenýma rukama se díval ke křížům. V napjatým tichu řinčí řetězy, který stráž oběma vězňům odemyká. Každýho přivazujou ke kříži a obalujou mu část trupu tak, aby chránili bedra, koule a péro. Na zapískání sem vpochodujou dva biřicové v červených kápích, každej v ruce bič. Bičujou je na střídačku, aby si jeden kluk co nejvíc užil bičování toho druhýho. Už po první ráně jsou vidět na obou mladých a vyholených prdelích pořádný jelita, který postupně rudnou do krvava. Syčení biče střídá pořád silnější nářek trestaných, až se jeden po druhým roztřesou tak, že velitel nařizuje přerušit výkon trestu. Oba kluky odvážou, zkontrolujou, poutají a znova odvádějí. Jednomu zbývá pět ran, druhýmu sedm. Exekuce skončila a my tam ještě nějakou dobu stojíme jak opaření. Velitel a biřicové odcházejí.

Místnost se pomalu vyprazdňuje. Čekám, co se mnou bude dál. Bachaři mě vedou mezi sebou po chodbách a pak po schodech nahoru. Pořád odemkají a zamykají další dveře a mříže a mně dochází, že jdu na celu. Konečně. Obrovská chodba a po stranách jedna malá komůrka vedle druhý. "Stát! Pouta!" Poslušně nastavuju ruce, slyším odemykání želízek a cítím uvolněnej krevní oběh. Bachař sáhne někam dozadu na pásek a rychle mně něco nasazuje na péro. Pás cudnosti, aby mě náhodou nenapadlo si pod dekou honit. Zabouchnou za mnou těžký dveře a zachrastí klíče. Chvíli mě ještě pozorujou špehýrkou ve dveřích a pak odcházejí. Rozhlížím se. Malá smradlavá cela natřená na tmavozeleno. Úplně nahoře malý zadrátovaný okýnko. Místo hajzlu díra v zemi. Kbelík s vodou. Na druhý pryčně spí spoluvězeň zachumlanej do špinavý šedivý deky. Jsem zvědavej, jak dlouho už tady hnije, ale stejně spolu nesmíme ani promluvit. A samozřejmě naprostej zákaz tělesnýho kontaktu, doteků, hlazení... Trest za porušení tohohle pravidla jsem před chvílí viděl na vlastní oči. Lehám si na bok, tam kde nemám moc šrámů a jelit. Pomalu usínám a čekám na další den ve vězení...

© Gaysm [g.sm at centrum.cz]

You may also like:

www.thugboy.com