Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY Kecky

Den se pomalu chýlil ke konci a ztrácel svou identitu v podobě šera a pochmurného večera. Stromy změnily svůj půvab a drsnost kmenů se začala halit do jednotvárné slitiny, s občasnými výstupky ticha. Cesta se pomalu přestávala klikatět a má postava pořád nemohla najít klid ve své mysli. Na asfaltu jsem hledal svou oblíbenou stopu, kterou zde zanechal nějaký dělník, když jej zde pokládali. Občas jsem si připadal jako stopař, bylo na tom něco vzrušujícího a tajemného. Představit si toho muže, jak se tady lopotí a potí ve svých holínkách a hladí se s tímto materiálem. Vůbec rád jsem pozoroval dělníky při práci a představoval si, jak mně zatáhnou do nějaké maringotky, kde mají většinou šatnu a své nářadí, a třeba by se mně pokoušeli znásilnit. Tyto představy byly mnohem dramatičtější a mě potom bývaly kalhoty děsně těsné právě v místech rozkroku.

Doma se zase pohádali, jak už se to pomalu, ale jistě, stávalo zvykem. Prostě jsem věděl, že přijde-li pátek, následuje domácí hádka a v tu chvíli jsem utíkal do ulic velkoměsta se jen tak toulat, rodičům bez vysvětlení. Co s klukem, co odmítá jezdit s nima na chalupu, kde byla většinou nuda, a pohled na krajinu zase jen rušily nucené konverzace s otcem, který měl neustálé připomínky k mé výchově. Kdo ví, třeba jednou budu taky takový. Bouchl jsem dveřmi, aby slyšeli můj vztek a nevoli tohle poslouchat. Pohladil jsem kliku, která za tento rozmar rodiny nemohla, a byl jsem odhodlán se již nevrátit. Poslední, co jsem ještě stačil zaslechnout, byla slova otce: „Ještě mu není osmnáct a už je takhle drzej, co z něho jednou vyroste, ze spratka jednoho…“ Matka se dala do pláče, ale věděl jsem, že to vše je pouhé divadlo, bez kterého prostě někteří lidé nemohou žit. Kdy se vlastně člověk stane dospělým?

Padla rosa a ptáci dělali neskutečný kravál. Míjel jsem pomalu výkladní skříně a rozhodl jsem se vydat na svou pouť procházkou do parku. Odbočil jsem mezi stromořadí, ze kterého se snášela vůně rozkvetlých lip. Za mnou se začal ozývat další zvuk, který jsem identifikoval jako kroky. Stále se pomalu přibližovali a za chvíli se ocitly vedle mě, ale nepředcházely mne. Kráčel mlčky vedle mě. Co asi chce, podíval jsem se na toho kluka. Byl dlouhý a hubený. Jeho tvář byla protáhlá a připomínala spíše koně, než nějakého krasavce. Schválně jsem ještě trochu víc zpomalil, abych se ujistil, že opravdu má zájem o mou přízeň. „Ahoj, kam jdeš?“ Tak tohle jsem skutečně nečekal, on se snad chce seznámit, nebo co. Jeho hlas byl příjemně hladivý, ale stejně jsem z něj cítil něco dominantního. Bylo to totiž dostatečně důrazné a snad i skutečně akceptovatelné. Nu což, tak jej budu akceptovat, i když jsem chtěl být v tuto chvíli asi sám. „Kam kráčíš?“, pokračoval onen neznámý. „Nikam, jen tak. Copak musím znát cíl svých toulek?“ Podíval jsem se na něj tentokrát, ale důkladněji. A musím přiznat, že se mi začal víc než líbit. Vzrušovalo mě to pleskání potrhaných a špinavých kecek. Potrhaná džínska a vyšoupané džíny na kolenou děravé mu dotvářely docela příjemně vulgární profil. Tupě na mně zíral a ptal se dál. „Ty tady někde bydlíš?“ Jeho věty byly stručné a měl jsem dojem, že dokonce toho moc nenamluví. Plácal těma keckama na navlhlý asfalt vedle mě a asi mu dělalo dost potíž se takhle se mnou šourat parkem, kde zatím nebylo ani živáčka. Stejně jsem nabyl dojmu, že poznal, že mně začíná zajímat. Schválně jsem se sehnul, abych si jej prohlédl i zezadu. Jeho vysoká postava se nesla na dlouhých a křivých nohách tvaru písmene O. Zavázal jsem si tkaničku u svých bot a zvedl se, abych jej dohnal. „To snad není důležité, ne?“ Odpověděl jsem mu na předchozí dotaz. „A ty, ty tady někde bydlíš?“ „Jo, já tady někde bydlím. Já jsem Mirek.“ Podal mi svou kostnatou, drsnou ruku. Jeho dlouhé prsty pevně obemkli mou dlaň. „Jo, promiň. Já jsem Petr.“ Zkusil jsem opětovat jeho pevný stisk. Byla to příjemná situace, která trvala jenom moment. Přesto ta chvíle stačila na to, abych zasyčel bolestí. „Promiň, ale asi jsem to přehnal, omlouvám se,“ a pokusil se vyloudit na té své záhadné tváři úsměv. „Ani ne…“ Snažil jsem se zakrýt své rozpaky. „Jsi tady už dlouho?“ Pokoušel se vést dál nějaký hovor. „Ne…,“ nevěděl jsem, jak se z této prekérní situace dostat a ani jsem nevěděl, zda vůbec chci. Jeho dlouhé tělo v riflovém kompletu mě stále více zajímalo a přitahovalo. Chtěl jsem se ho dotýkat a snad hladit. Vždyť co by mu to udělalo. Nechal by se jenom udělat a zase bychom mohli jít každý svou cestou.

Už ve čtrnácti jsem si začal uvědomovat, že jsem asi trochu jinej. Ale neustále jsem se sám sobě omlouval. Koukal jsem po spolužácích a veškeré přiblížení k nim, i ponižující, mi dělalo dobře. Nikdy jsem se neodvážil to s někým zkusit, naopak, při jakémkoliv náznaku jsem se choval tvrdě a odmítavě. Mé představy byly dost bujné, chtěl jsem alespoň jednou v životě to, co žena. Dokonce jsem se divil, proč se ženské tolik brání sexu a nazývají jej znásilněním. A to jsem právě chtěl prožít snad asi teď.

„Posadíme se, ne?“ Rozvalil se na lavičce. Natáhl své dlouhé nohy, zkřížil je přes sebe a já si poprvé všiml, jak má velká chodidla. Začal se mě nenápadně dotýkat. Po chvíli mě pohladil po vlasech a řekl: „Proč tak zíráš na ty boty?“ Nedokázal jsem odpovědět. Bylo to velmi příjemné i s těmi rozpaky, které ve mně probouzelo i samotné Mirkovo chování. Políbil mě na ústa a jeho jazyk vklouzl mezi mé rty. Zavřel jsem oči. Po chvíli se mně zeptal: „Tys to ještě nedělal, viď?“ Začervenal jsem se a kývl na souhlas. „Jestli tě to vzrušuje, tak si ty kecky prohlédni hezky z blízka.“ A zatlačil mi hlavu až k těm keckám. Najednou jako bych byl v transu. Klekl jsem si před něj a začal se věnovat podrobné prohlídce jeho nohou. Jeho hlas byl najednou důraznější a věty, které z něj vycházely, byly najednou rozkazy. „No tak, polib je, vím, že to chceš!“ Přimáčkl mi mou hlavu k botě a přikázal je lízat. „Jen lízej, lízej, ty kluku jeden, abys věděl, co se líbí nám oběma.“ Vnímal jsem jejich štiplavou vůni potu a prachu. Bláto z těch gumových špiček jsem začal slízávat. „Super, tak se mi to líbí, chlapečku. Pojď, jdeme jinam, tady by se to nemuselo někomu líbit.“ Vstal a podal mi ruku, aby mi pomohl z pokleku. Vzal mě kolem ramen a dlouze mě políbil. „Máš holku?“ „Ne, proč se ptáš, to bych asi nedělal tyhle věci, ale je pravda, že pusu od kluka jsem dostal poprvé.“ Přitulil jsem se k němu ještě víc, abych cítil to jeho teplo a ochranu. „Líbíš se mi, chtěl bych se s tebou pomilovat.“ A opět mě pohladil po vlasech. Cítil jsem ohromné vzrušení a pocit štěstí. „Já taky, a třeba hned.“ Vydali jsme se parkem dál, jeho nohy pleskaly znovu o asfalt, ty, které jsem měl před chvílí u svého obličeje, a právě ty, co mě dováděli svou vnitřní vůní k šílenství. Kráčel jsem vedle něj za svým novým poznáním. Chtěl jsem od něho tolik, zkusil jsem se několikrát podívat odevzdaně do jeho tváře, která se mi pomalu, ale jistě, začínala líbit. Měl ostře řezané germánské rysy, jako by snad ani sem nepatřil, na tento svět, jakoby spadl z oblaků. Vystouplé lícní kosti, výrazný velký nos a dlouhé vlnité havraní vlasy. Poletovaly mu všude, když byly přes obličej, jeho tvář byla jemně brutální. A jeho oči byly čím dál víc hlubší.

Přestával jsem vnímat, kam jdeme, i ptáci ztichli. Park, stromy, obloha, to vše jakoby úplně zmizelo, či snad vytvářelo uměleckou kulisu. Cítil jsem jenom jeho přítomnost. Zastavili jsme se u pomníku Julia Zeyera. Opřel mě o kámen, který byl ještě mírně ohřátý od horkého denního vzduchu. Začal mě hladit a pevně mě stiskl v rozkroku a začal mačkat. Jeho polibky byly divoké a plné vášně. Vlasy mě šimraly pod nosem a chtělo se mi kýchnout. Najednou mě odstrčil a táhl mezi stromy. Zase mě přimáčkl na kmen starého stromu. Opět líbání a kousání do rtů, jeho jazyk toho zvládal tolik, že mě to až udivovalo, co všechno se dá s touto nenápadnou částí těla dělat. Jeho ruce také vnikaly všude tam, kam ještě nikdo nesáhl. Položil mě na měkkou trávu a rozkročil se nade mnou.

„Tak co, ty buzíku, co by se ti líbilo?“ Zaznělo to až výhružně, vůbec jsem netušil, co by mělo následovat. Jeho postava se z mého pohledu zdvojnásobila a v šeru večera jeho obličej vypadal ďábelsky. Najednou mi přistála jeho bota na ústech. „Lízej, ty prase, lízej…,“ nařídil mi Mirek. Objal jsem nárt kecky a začal jsem lízat, péro mi přitom silně pulzovalo a já byl v sedmém nebi. Rozepnul si poklopec a začal si hrát se svým přirozením. Po chvíli vyměnil jednu kecku za druhou. „Hodnej kluk, hodnej.“ Stál nade mnou a onanoval, bylo to úžasné, jako z nějakého filmu, podrážky voněly travou, kterou jsme sem přišli. Po chvíli si klekl a začal ze mě strhávat oblečení. Zvuk trhaného trika – to bylo opravdu o něčem jiném. Vůbec mě nenapadlo, v čem vlastně půjdu domů. Zvláštní a příjemné bylo, že vše, co ze mě strhl nebo stáhl, obřadně políbil a pohodil vedle. Potom si lehl vedle mě, a až na džíny, dovolil mi jej také svlíknout. Jeho mírně chlupatá hruď vyzývala k políbení, vnímal jsem vůni jeho hořce slaného potu. On mě neustále projížděl prsty vlasy a já se po něm plazil až k propocenému a voňavému rozkroku. Byl cítit naftalínem od mikiny, kterou jsem z něj stáhl. Když jsem se dostal ke keckám, zase jsem je políbil a olízl. „Zuj mě,“ nařídil mi. Začal jsem tedy rozvazovat tkaničky. „Ne rukama, zubama,“ zněl další příkaz. „Vím, co se ti líbí.“ Poslech jsem, vzal do zubů tkaničku a zatáhl. Šlo to, horší to bylo se samotným zouváním. Nešlo mi to, on se opíral o lokty a sledoval mé počínání. „No tak, co bude? Dělej, ne?“ Cítil jsem opravdovou přísnost a dominanci v jeho rozkazech. Když se mi to po chvíli podařilo, dal mi své zpocené a smradlavé chodidlo na obličej a nařídil čichat. Byl to děsný zápach, ale mě to opravdu v tu chvíli nevadilo. Nasával jsem tu vůni potu nohou jak jsem jen mohl. Dole jsem zatím měl pořádně mokrý flek. „Pojď ke mně, kluku.“ Najednou mě vybídl téměř prosebně. S vyplazeným jazykem jsem se vracel k jeho tváři. „Jsi roztomilej, proto si to užijeme, jo?“ Ze svého krku sundal šátek, co tam měl uvázaný po celou dobu. Odkryl tím svůj dlouhý krk. Poklekl za mě a zavázal mi oči. Už jsem neviděl vůbec nic. Jenom jsem cítil jeho vůni a on už nepromluvil. V ústech mi přistálo chodidlo. Sál jsem ty zpocené prsty a před nos mi dal zpocenou a smradlavou ponožku. „Tak co, kluku, líbí se ti to, viď?“ Neodporoval jsem, bylo to velmi zajímavé. Co se bude dít dál a být v očekávání zase nějakého dalšího výstředního nápadu. Nevěděl jsem, jestli je to zkouška, seslaná na mě shůry, nebo jenom nějaký bláznivý sen. „Hm, tak tohle ale nebaví mně,“ řekl po chvíli Mirek a šátek mi sundal. Klekl si nade mnou a poručil mi vzít si do úst jeho pyj. Byl voňavý a slaný od moče. Narval mi to dlouhé péro až do krku a já jen polykal a polykal. Ani jsem se nestačil dávit a on jen vzdychal, jakoby utíkal do toho nejstrmějšího svahu.

Jeho tvář se stále měnila a já byl v rozkoši, neboť něco takového jsem prožíval poprvé a potichu jsem doufal, že to není naposledy. Viděl jsem, jak jeho tvář před očima stárne a jeho oči byly tmavší a lícní kosti vystouplejší.

Po chvíli vzal do ruky svou kecku a strčil mi ji na nos. „Vy se už dobře znáte, viď. Tak teď se poznejte z druhé strany.“ Přimáčkl mi vnitřek kecky na nos. „Čuchej, čuchej, chlíváku,“ šeptal a přitom onanoval. Měnil se jako počasí. Jako by se pokoušel svlíknout mě z kůže. Na obličeji jsem měl vše, co bylo před chvílí na nohách, a on stále onanoval. Jeho ruka kmitala v rytmu dohánění vrcholu. Po chvíli jsem cítil, jak uchopil mezi svá chodidla můj pyj a v této poloze začal dělat pravidelné pohyby i se mnou. Vůbec mně nešetřil. Občasné plácnutí do hrudě a štípnutí do bradavek bylo to, co umocňovalo mé náhlé štěstí. Jeho nadvláda byla nezvyklým divadlem. Pojednou se mně opět zeptal: „Chceš to, Petře?“ Nevěděl jsem vůbec, na co se právě v tuto chvíli ptá, ale kývl jsem. Jeho oči zazářili asi štěstím, nebo nevím, tohle jsem nedokázal určit. Otočil mne obličejem do kecek a do trávy a nařídil mi, abych se co nejvíc uvolnil. Začal mi propleskávat půlky a sedl si na mě tak, abych měl jeho nohy u obličeje, který mi chodidly objal. Byl jsem uvězněn v tom pachu, každé plesknutí na pozadí bylo pálivější a bolestivější. Vůbec jsem se nebránil. Jenom jsem vyjekl, když poslední rána byla záměrně mířena na konečník. Věnoval jsem se svým jazykem jeho chodidlům a snažil jsem se nevnímat bolest. Mirek se otočil tak, aby mohl vniknout do mého panenského análu. A najednou ta pronikavá bolest, která projela celým mým tělem jako šíp vražený do břicha. Zabořil jsem tvář ještě víc do hromádky kecek a ponožek, aby nebyl můj sten a křik tak slyšet. Mirek ležel na mě a tlačil mi hlavu do těch fetišů a cucal mi ucho. Bolest pomalu pomíjela a já jsem začínal přirážet. Můj zadek byl vyšpulený a já jen sténal, tentokrát rozkoší. Vnímal jsem vůni jeho nohou, která na mě působila jako afrodisiakum. Něžně mě přitom hladil a šeptal: „Líbí se ti to, viď?“ Hekavě jsem odvětil: „Chci se ti dívat do tváře.“ Prudce ze mě vyjel až jsem vyjekl. Svíjel jsem se bolestí. Postavil se nade mne a položil mi nesvlečenou nohu s tou zapocenou ponožkou na obličej a začal masturbovat. Vypadal přitom, jako by se chtěl na mně vymočit. Přerušovaně mi nařídil svléknout i tu druhou ponožku. Aniž bych si já nějak zvláštně hrál se svým přirozením, začalo mi to v něm škubat a stříkala ze mě horká šťáva. V tu chvíli i Mirek zaržal jako kůň a začal stříkat své semeno na můj obličej a celé svlečené tělo. Čichal jsem k jeho teniskám a ponožkám a lízal chodidla s takovou náruživostí, že jsem úplně zapomněl, kde se nacházíme. Byl jsem v tu chvíli odhodlán splnit každé jeho přání. Sál jsem tu vůni, ten smrad. Chodidla mi občas popleskávala tváře.

„Tak co, líbí se ti to?“ Jeho úd se nade mnou tyčil jako hromosvod a ještě se z něj táhla ta bílá tekutina, kterou jsem si slízával ze rtů. Čekal jsem, co si tento kluk ještě vymyslí, jeho bláznivé nápady byly velmi příjemné. Vůbec jsem se jej nebál, naopak, chtěl jsem víc a víc. Touha odevzdat se byla velká, že jsem se nedokázal vůbec ovládat.

Mirek poklekl ke mně tak, že jeho úd mi klimbal nad obličejem a sliboval ještě nějaké překvapení. „Ještě to opravdu chceš?“

„A co, prosím tě?“ Koukal jsem na něj a marně pátral, co se v té rozdováděné hlavičce honí.

„No, chceš opíchat, nebo ne? Já myslel, že se ti to líbí?“

„Chci. Ale chci ti vidět do tváře.“

Zvedl mi nohy, položil si je na ramena a prudce do mě vklouzl. Tentokrát už to bolelo míň. Možná to bylo tím, že jsem to chtěl, nebo že jsem na něj viděl. Tupě jsem přivíral oči slastí a nad bolestí vůní pachem jeho potu. Hladil jsem jej všude, kam mi ruce dosáhly. Bylo to nádherné a mé myšlenky se toulaly po celém okolí. Koho by napadlo, že zrovna u vás, pane Zeyere, přijdu o poctivost. Mirkův pot mi kapal na čelo až se najednou protáhl a zavyl do úplňku noci a já začal stříkat své semeno kolem sebe a za sebe. Tentokrát jsem musel zavřít oči, aby se mi tam semeno nedostalo.

A kdo ví, pane Zeyere, jak to s vámi vlastně bylo, jestli jste se tady taky náhodou neválel. Byl jsem v tu chvíli v úplně jiném světě. Vůně trávy a obloha se vracely a stromy se opět pohoršeně koukaly na naše nahá a různě zaneřáděná těla. Mirek se svalil vedle mne na trávník. Oddechovali jsme společně a já si položil hlavu na jeho břicho a on si zapálil cigaretu.

„Hele, Petře, chceš se ještě někdy setkat?“ Mirek potahoval kouř z cigarety a Petr zavřel oči a přemýšlel. O Zeyerovi, škole a rodičích. No co, jestli má Mirek volný byt a já tak nerad jezdím na chatu.

„Jsi takový tvárný. Ještě se toho můžeš moc naučit. Asi bych se do tebe i zamiloval. Co asi, určitě! Pojď, jdeme na pivo,“ řekl Mirek a Petr se zvedl a začal se oblíkat.

„Tak jo. A co děláš zítra?“

© Lukáš []

You may also like:

www.thugboy.com