Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY Deník šlechtice

Jak to všechno začalo

Nastoupil na místo kastelána na zámku Krásný Kopec. Nebyl nijak velký, ale zato byl nádherně vybaven s velmi vytříbeným vkusem (což se o mnoha šlechtických sídlech říct nedá). Když jsem se rozkoukal a zjistil. jak přesně to tu chodí, začal jsem prozkoumávat zámecké sbírky. Byl tu porcelán z celého světa, sklo, mnoho cenných obrazů a také, na honosné šlechtické sídlo trochu nezapadající, sbírka mučících nástrojů (skryta okům návštěvníka v depozitářích)

Mě, jako velkého knihomila, nejvíce lákala rozsáhlá knihovna. Když mi ji můj předchůdce, pan Sár, ukázal, došlo mi, že tady asi strávím nejvíce svého volného času. Knihovna byla pěkně utřízená, v jedné skříní cestopisy, v druhé historické knihy, byly tu i divadelní hry. Nejvíce mou pozornost upoutala skříň v jejíž spodní části byla dvířka na klíček. Podle pana Sára tato dvířka nemají klíček, alespoň ne v zámeckých sbírkách a tak prý zatím nebyla otevřena. O to více mne lákalo její tajemství.

Než jsem přišel na způsob jak otevřít tajemnou skříňku, začala návštěvnická sezóna a já měl najednou hlavu plnou jiných starostí: zajistit dostatek průvodců, zajistit pořádek v expozici, vyřizovat rezervace prohlídek.

V půli července za mnou o polední pauze přišel do kanceláře pokladník. Průvodci mu nahlásili, že v knihovně padá jeden ozdobný sloupek. Šli jsme spolu do knihovny a skutečně, jeden z nádherně vyřezávaných sloupků byl nakloněný do místnosti, naštěstí dostatečně daleko od míst, kudy chodí návštěvníci a tak nehrozilo, že by na někoho spadl nebo ho někdo ulomil.

Snažili jsme se sloupek narovnat do původní polohy, ale něco mu bránilo v návratu na správné místo. Rozhodl jsem se vyndat sloupek celý. Na vnitřní straně sloupku byla dutina překrytá kovovými dvířky, která se otevřela a bránila sloupku v zapadnutí na správné místo. Uvnitř se nacházel jen malý zlacený klíček na zlatém řetízku. Okamžitě mě napadlo, kam asi patří. Došel jsem k tajemné skříňce a přemýšlel, zda ji mohu otevřít sám nebo musím zavolat své nadřízené.

Nakonec zvědavost zvítězila a tak jsem strčil klíček do zámku a otočil. Zámek cvaknul a dvířka se otevřela. Za vyřezávanými dvířky byla kovaná mřížka a na ní tepaný nápis: „Kdož mříž tuto otevře vystavuje se velikému nebezpečenství, neboť knihy tyto sám Ďábel sepsal." Mříž byla zamčená, ale pasoval k ní stejný klíček jako k dvířkům. Pod vrstvami prachu se zde nacházelo několik svazků v kůži vázaných knih s bohatými zlacenými ornamenty v podobě květin a draků. Na žádné z knih nebyl název a tak jsem vzal první knihu a otevřel ji. Na první straně byl ručně psaný text:

Deník tento počala sepisovati Jeho Osvícenost, Jan hrabě z Krásného Kopce v den svých narozenin osmnáctých, dne jedenadvacátého měsíce sedmého roku jenž posledním ve století šestnáctém jest.

Dole na stránce byl dovětek dopsaný cizí rukou:Člověče dobrý, dále knihy tyto nečti, neboť napsány byly tím nejhorším zlem, jež se ve věku sedmnáctém v kraji tomto vyskytovalo

Albert Vévoda z Krásného Kopce

l.p. 1892

Byl jsem na zámku teprve půl roku, ale o nějakém Janovi se v průvodcovském textu nikde nemluvilo. Protože hodiny na nádvoří začaly odbíjet jednu hodinu a tedy konec polední pauzy, zavřel jsem skříňku a klíček strčil do kapsy s rozhodnutím, že nejdříve zjistím, kdo to byl Jan Hrabě z Krásného Kopce a potom teprve tento nález ohlásím na vedení. Vrátili jsme dřevěný sloupek na místo a rozešli se každý na své pracoviště.

Hrabě Jan mi však nedával klid a tak jsem hned začal prohlížet všechny knížky o zámku, které kdy vyšly. Nikde nic, jakoby hrabě Jan z Krásného Kopce neexistoval. Přemýšlel jsem, jestli se něco nedozvím z jeho deníku, ale rozhodl jsem se, že nejdříve zjistím, kdo to byl v očích historiků a pak teprve kdo v očích svých.

Začal jsem tedy bedlivě studovat historii mého působiště v 17. století. V roce 1582 umírá Jeho Osvícenost Jan Alois hrabě z Krásného Kopce a jeho statky přebírá syn Alois František , do té doby pán na Ledči. 1585 se mu narodil syn Alois Jan, 1599 syn Jan František a roku 1602 dcera Anna Vilemína. Další majitel panství je připomínán až v roce 1692, kdy bylo přistavěno nové křídlo zámku. Tehdy celé Krásnokopecké panství vlastnil František Jan Vévoda z Krásného Kopce a panoval zde až do roku 1731, kdy umírá na následky postřelení při lovu.

Ze zjištěných skutečností vyplývá, že oním tajemným Janem bude nejspíš jeden ze synů Aloise Františka. Nejspíš to bude ten starší, který by měl zdědit celé panství, ale nikde o tom není ani zmínky. Dlouho do noci jsem prohledával kroniky zámku, ale nikde nic, nikde žádná zmínka ani o jednom z Janů. Jediné, co jsem se dozvěděl bylo, že si Anna Vilemína rozená z Krásného Kopce v roce 1629 vzala za manžela Viléma Vévodu z Hrádku.

Asi po týdnu jsem se se svými poznatky svěřil Petrovi (pokladníkovi, který se mnou Deník objevil), který také pátral po totožnosti našeho neznámého Vévody. Měl spoustu výpisků a poznámek, že by jsme je během oběda nestihli probrat a tak jsem mu navrhl, ať přijde po práci do kanceláře. Ochotně a s potěšením přijal. Když se vrata zámku zabouchla za posledními návštěvníky, vstoupil do kanceláře Petr se svými poznámkami pod paží. Rozložili jsme je na jsem velký stůl uprostřed místnosti a začali jsme sjednocovat své dosavadní poznatky.

Po chvíli jsme se shodli, že v letech 1602 (kdy se narodila Anna Vilemína) až 1692 (kdy bylo přistavěno nové křídlo zámku) je v historii zámku velká díra, kterou nejspíš vyplňuje náš tajemný Vévoda. Jediné světlejší místo byl Vévoda z Hrádku, manžel Anny Vilemíny.

Když jsme ještě chvíli porovnávali a kombinovali zjištěné údaje, Petr najednou vyskočil a hmátl po objemné kronice města. Nalistoval 17.století a očima přejížděl řádky kroniky. Najednou a zabodl prst do textu:

Dne 21.července l.p.1629, v den narozenin pána našeho, se Jeho sestra, urozená slečna Anna Vilemína, provdala. Její Osvícenost za chotě svého pojala přítele bratra svého, Jeho Výsost Viléma Vévodu z Hrádku, jenž na panství Krásnokopeckém většinu času nyní tráví. Její Osvícenost však i přes slavný den netvářila se příliš radostně a bratr její jí musel před oltářem domlouvati, by sňatek slovem svým stvrdila.

Potom otevřel Encyklopedii šlechticů v Čechách a na Moravě:

Vévoda z Hrádku, Vilém, Jeho Výsost, narozen 21.července 1599 na Hrádku, otec Karel Vilém Rytíř z Hrádku, matka Karolína (původu prostého), od roku 1604 sirotek, vychován Aloisem Františkem z Krásného Kopce, který jej přijal za vlastního po smrti syna Aloise Jana.

Petr vítězně sklapl knihu, následně sáhl po knize Tortura a mučící nástroje ve střední Evropě. Vytřeštil jsem ne ni oči a zeptal se, co tam bude hledat, když na tomhle zámku nikdy mučírna nebyla. Dostalo se mi vysvětlení, že tu něco podobného muselo být, proč jinak by tu byla jedna z největších sbírek mučících nástrojů u nás. Našel České země a ukázal do textu:

Krutými soudy, tresty a vyšetřovateli v 17.století proslula panství patřící Janovi Františkovi Vévodovi z Krásného Kopce a Vilémovi Vévodovi z Hrádku. Centrum všech procesů bylo na Sadkovském velkostatku, který byl Vévodou z Hrádku k tomuto účelu nákladně přestavěn.

Takže náš zámek, tenhle skvost šlechtických sídel, má temnou minulost. Teď jsme získali jistotu, že náš tajemný vévoda je skutečně Jan František.

Hned večer jsem si zašel do knihovny pro první díl deníku. Petr si ho prý půjčí, až ho dočtu.

První kapitola deníku mi málem způsobila šok:

První stránka

Deník tento počala sepisovati Jeho Osvícenost, Jan hrabě z Krásného Kopce v den svých narozenin osmnáctých, dne jedenadvacátého měsíce sedmého roku jenž posledním ve století šestnáctém jest.

Člověče dobrý, dále knihy tyto nečti, neboť napsány byly tím nejhorším zlem, jež se ve věku sedmnáctém v kraji tomto vyskytovalo

Albert Vévoda z Krásného Kopce

l.p. 1892

21.VII.1617 - Vilémův odjezd

Věděl jsem, že ten den musí nastat, ale nečekal jsem, že to Vilém naplánuje na den po našich osmnáctinách. Vilém byl jako můj bratr. Když mi bylo pět let, přijal ho otec za vlastního. Jeho rodiče uhořeli při požáru jejich zámečku v Lukové. Oba jsme se narodili ve stejný den, 21.července 1599 a naši rodičové byli přáteli. Vilém byl jedináček, ale já mám ještě mladší sestru Annu a měl jsem i bratra Aloise, který bohužel padl ve válce, když mi byly 4 roky. Můj otec Viléma vychovával jako vlastního a staral se také o jeho panství Hrádek.

Ode dneška je Vilém plnoletý a tak se rozhodl, že se odstěhuje na Hrádek a bude jej spravovat sám.

Řekl mi to dnes ráno a strašně mě tím rozzlobil. On, můj kamarád, můj bratr. Víc než bratr, můj milenec, mi jen tak jako by nic řekne: "Zítra se stěhuji na Hrádek, nechceš jet se mnou?"

Taková zrada, on mě chce opustit. Co ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili? Dlouhé projížďky v lese, náš lovecký zámeček, kde jsme si užívali naší lásky.

Už ho nechci nikdy, NIKDY vidět, řekl jsem si. Vydrželo mi to do oběda, u nějž jsme se museli potkat. Ty jeho nenápadné dotyky pod stolem, krásné zelené oči, světlé kudrnaté vlasy, vzadu sepnuté sponou, kterou jsem mu dal loni k narozeninám. Krásné rtíky - jak je svůdně špulil, když přikládal sklenici k ústům.

On ví jak na mě, ví, že jsem rád sváděn. Přišel na to už před dvěma léty, když jsme se poprvé milovali. Ten šibal. Ten zrádce, chce odjet. Má láska, chtěl se pořádně rozloučit a já věděl, že mu zase podlehnu.

Hned po obědě jsme se odebrali do Vilémových komnat. Chtěl jsem s ním být ještě aspoň chvíli, než se rozloučíme. Jakmile jsem za námi zavřel dveře a zastrčil závoru, Vilém na mne skočil a políbil mne tak vášnivě jako ještě nikdy. Ihned mi začal rozepínat košili a bloudit pod ní svýma rukama, já jsem ostatně dělal totéž. Po chvíli jsme na sobě neměli vůbec nic a Vilém se sesunul na kolena.

Uchopil do svých nádherných rtů moji pýchu a počal ji sát. Musel jsem se opřít o dveře, abych neupadl tou rozkoší. Vilém věděl co mám rád, jezdil jazykem od špičky až po kořen, chytal do zubů můj pytlík a jemně za něj tahal.

Mé tělo nenechalo jeho činění bez odpovědi a po chviličce již do jeho úst trčel kus skály, který pulzoval v návalech rozkoše. Po chvíli jsem naplnil Vilémova ústa svým mlíčkem. Vilém se na mě podíval a ještě než obsah pusy spolkl, mne políbil a polovinu mi předal. V milostných hrátkách jsme pokračovali až do večeře.

Po přečtení prvního zápisu jsem marně přemýšlel, jaké zlo měl Vévoda Albert na mysli, když to zatím vypadá na lehce erotický deník jednoho šlechtice. Ale i tak si nedokážu ani domyslet, jak by vedení šílelo, kdybych tohle dal do průvodcovského textu. Během následujících dvou let se nestalo nic zajímavého, přišly povodně, které odnesly Dolní mlýn, shořel kus lesa a na Hrádku Rytíř Vilém postavili novou věž.

Zajímavé to začalo být v červenci 1619.

1.VII.1619 - Dopis

Dnes mi přišel dopis z vojenské kanceláře:

Tady byl do deníku vložen dopis, po prohlédnutí rozlomené pečeťi jsem zjistil, že je z císařské vojenské kanceláře. Adresa zněla:

K rukám Jeho Osvícenosti Jana Františka hraběte z Krásného Kopce, syna Aloise Františka hraběte z Krásného Kopce a Josefíny Vilemíny hraběnky z Krásného Kopce, rozené kněžny z Libšic.

Uvnitř bylo velice úřednickým písmem napsáno:

Vážený pane, Vojenská kancelář Jeho C. a K. Výsosti Ferdinanda VIII. Vám oznamuje, že Vaší žádosti o vstup do služeb C. a K. Vojsk se vyhovuje. Taktéž se vyhovuje žádosti o umístění ve stejném táboře vojenském s chráněncem otce Vašeho, s Rytířem Vilémem Svobodným pánem z Hrádku.

Dostavte se dne prvního v měsíci osmém roku tohoto na hrad Lipenec, kde pod vedením Generála Fridricha z Lipence a Bezevsi ve vojáka cvičen budete.

V úctě ředitel C. a K. Vojenské kanceláře

Jan Václav Vévoda z Brníčka v.r.

Až s podivem, jak se do dnešních dnu ta úřední mluva zachovala. Na další stránce deník pokračoval:

Rodiče byli touto zprávou nadšeni stejně jako já. Chtěl jsem okamžitě napsat Vilémovi, aby přijel, ale otec mě zarazil. Už ho totiž pozval na oslavu našich dvacetin. Měl by přijet zítra.

2.VII.1619 - Vilémův příjezd

Od rána vyhlížím Viléma, ale on si dává na čas, jako kdyby nevěděl, že tu na něj čeká jeho láska.

Už je jedenáct a Vilém nikde, já kdybych jel k němu, tak vyjedu hned za rozbřesku, abych byl u něj co nejdříve, ale on ne. Pan Rytíř z Hrádku si přijel až těsně před polednem!

Po obědě jsme se odebrali do mých soukromých pokojů. Rodičům jsme řekli, že si chceme povědět, co nového na Hrádku. Zastrčil jsem závoru na dveřích svého pokoje. Vilém ke mně přistoupil a naše rty se spojily ve vášnivém polibku. Aniž by jsme je oddálili, navzájem jsme si rozepínali hedvábné košile a postupovali směrem k posteli. Náš polibek byl přerušen až u postele. Vilém poklekl přede mnou a rozvázal mi tkanici od kalhot, které se sesunuly k zemi. Rytíř z Hrádku zabořil svoji tvář do mého rozkroku, v němž se počal rýsovat podlouhlý tvar mého pohlaví. Zatímco nasával moji vůni, přejížděl mi rukama po hýždích a stehnech. Po chvíli takovéhoto mazlení už mi začaly být spodky malé a tak je Vilém stáhl dolů. Před Vilémovým obličejem se nyní pohupoval můj tvrdý kolík. Vilém jej celý zasypal množstvím jemných polibků od koulí až po špičku žaludu. Poslední polibek, na špičce přešel v cucání. Vilém objal svými smyslnými rty mojí ozdobu a začal ji sát a oblizovat, občas o žalud lehce zavadil svými zuby. Musel jsem se opřít o pelest postele, abych neupadl pod návalem slasti vycházející z úst klečícího Rytíře.

Když jsem se blížil k vrcholu, zarazil jsem Viléma a pravil jsem, že ho chci také svlečeného. Vilém, šašek jeden, povstal a políbil mě na tvář: „Jak si přejete, Vaše Osvícenosti," a teatrálně se uklonil. Při této úkloně políbil moje trčící kopí.

Přistoupil jsem k Vilémovi a začal jej obcházet jako mlsný kocour. Nejdříve jsem jej políbil na tvář, při dalším kolečku na ústa, na šíji, na bradavky. V pomalé spirále jsem sestupoval níž a níž, až jsem umístil poslední polibek na Vilémův pupek.

Chytil jsem do zubů tkanici jeho kalhot a zatáhl. Kalhoty se se slabým zašustěním snesly k zemi. Vilém si nikdy nepotrpěl na spodní prádlo, takže teď přede mnou stál tak jak ho Pán Bůh stvořil. Vzal jsem si do úst Vilémovu mužskou chloubu a začal ji jemně sát, aby se řádně prokrvila a získala správnou tvrdost. Když jsem byl s velikostí i tvrdostí spokojen, vstal jsem a otočil si svého přítele zády k sobě. Vilém se předklonil a opřel se o postel, čímž na mě svůdně vystrčil svůj zadeček.

Naslinil jsem si prsty, jemně a pomalu jsem jimi vklouzl do nastavené dírky, abych si ji připravil. Chvíli jsem v ní jezdil jedním prstem, potom přidal druhý a za chvíli i třetí. Když byl Vilém dostatečně připraven, přiložil jsem na ústi zadnice svůj žalud a lehce zatlačil. Vklouzl dovnitř jako po másle a Vilém jen zatnul prsty do postele a slastně vydechl. Začal jsem pomalu přirážet. Svůj kolík jsem z Viléma vždy téměř vytáhl. Během obdělávání Vilémovy dírky, jsem jej objal rukama a vepředu nahmatal jeho tvrdý pyj, který jsem začal jemně masírovat. Po několika minutách milování jsem se vyprázdnil do Vilémovy prdelky a téměř v tutéž chvíli Vilém naplnil mou ruku svým horkým bohatstvím.

Opatrně jsem vytáhl ruku zpod svého milence a slastně z ní slízal všechnu smetanu. Potom jsme oba sladce unaveni klesli na postel a odpočívali, protože odpoledne ještě neskončilo, věnovali jsme se podobným milostným hrátkám až do večeře.

U večeře jsme na sebe šibalsky pomrkávali a těšili se na večer, kdy si spolu znovu užijeme. Od doby, co se Vilém ujal svého panství a odstěhoval se tam, jsme se vídali jen zřídka a i když jsem si občas užil s některým sluhou (Vilém nejspíš také), nebylo to jako s Vilémem.

Když jsme dojedli večeři, vstal můj otec a téměř obřadně pronesl: "Pánové, sice až za týden dovršíte dvaceti let věku, ale i přes to jsem se rozhodl Vám předat dary již dnes, sice si jich ze začátku moc neužijete protože jdete do armády, ale po návratu se Vám budou určitě hodit." Pohlédl jsem na svou matku a ta se jen tajemně pousmála a nenápadně pokrčila rameny, jako že neví, kam tím otec míří. "Bedřichu," zavolal otec na svého komorníka a ten téměř okamžitě vstoupil s podnosem na němž ležely dvě listiny.

Můj otec uchopil jednu z nich a pravil: "Když mě bylo dvacet, dostal jsem od svého otce Ledečské panství, abych se naučil hospodařit, po jeho smrti jsem samozřejmě získal i ostatní panství našeho rodu, ale to co jsem se naučil na Ledči jsem mnohokrát zužitkoval. Proto udělám totéž co můj otec, můj synu." Ještě jednou jsem se podíval na svou matku a ta opět jen pokrčila rameny. "Ledečské panství, které ti tímto dávám," podal mi otec listinu, "sice není nijak veliké, ale pro začátek to stačí. A abys nezačínal úplně z ničeho najdeš v zámecké pokladně deset tisíc zlatých." Přijal jsem podávaný list a co nejvřeleji svému otci poděkoval.

"A pro Viléma, kterého jsem před patnácti léty přijal za vlastního, mám také dar. Již nějakou dobu hospodaříš na Hrádku a jak jsem slyšel daří se ti velice dobře." "To jen díky tomu, že v době mé nezletilosti jste se o to panství výborně staral, pane hrabě," přerušil otcovu řeč Vilém. "Děkuji. Jak jsem již řekl daří se ti dobře, takže k tvému panství připojíme ještě sousední Sadkov, který jsem nedávno koupil." pokračoval ve své řeči otec. Srdce mi poskočilo radostí, když bude Vilémovi patřit Sadkov, budeme sousedi a budeme se moci častěji navštěvovat. Druhý list mířil k Vilémovi, ten jej však odmítl: "Pane, nehněvejte se na mne, ale takový dar nemohu přijmout. Vím, že jste mne vychovával jako vlastního, ale přesto musím odmítnout." Překvapeně jsem se na něj podíval, on nechce abysme byli sousedi, napadlo mě. Otec se pousmál a pravil: "Vůbec jsi mne nepřekvapil, Viléme, tak trochu jsem s tím počítal." Teď se překvapený výraz objevil ve Vilémově tváři. "Dobrá tedy, když to panství nechceš darem, já ti jej prodám, na Sadkově je velkostatek a ty mi za to panství zaplatíš ročním výnosem tohoto statku, souhlasíš?" zeptal se otec a ze záňadří vytáhl další listinu, "Tady je smlouva." "Souhlasím, Vaše Osvícenosti" přijal nabídku s úsměvem Vilém. "Ale otče, vždyť Sadkov je pustina, kterou Hrabě Kranch prodal protože se tam několik let nic neurodilo a ty chceš po Vilémovi, aby ti platil ročním výnosem?" vložil jsem se do obchodního jednání. "Milý Jane," zarazil mě Vilém, "děkuji, že se tak staráš o moje blaho, ale mám tušení, že to je to, oč tvému otci jde. Statek nemá výnosy, takže mu nemusím nic platit a oba dva budeme spokojeni. Já zaplatím tou trochou, co se urodí a tvůj otec mi to panství vlastně dá. Nemám pravdu, Pane?" Papá se usmál a pravil k mé matce: "Vidíte, drahá, a vy jste se bála, že to Rytíř Vilém nepřijme. Je chytřejší, než si myslime." Matka jen s blaženým úsměvem přitakala.

Všichni jsme ještě zůstali v družném hovoru o svých plánech do budoucna až do půlnoci, kdy můj otec debatu ukončil. Odebrali jsme se do obytného křídla zámku. Já a Vilém jsme se s přáním dobrého spánku rozloučili jak s otcem tak i s matkou a když jsme na chodbě osaměli dali jsme si polibek na dobrou noc. Protože jsme byli oba unaveni, šli jsme každý spát do své postele.

Lipenec

Následující část deníku už nebyla striktně dělena podle dní, zdá se, že Hrabě Jan už neměl tolik času jednotlivé zážitky do deníku vpisovat tak jak šly za sebou. Dovolil jsem si ji tedy volně přepsat, jen některé pasáže jsem ponechal v původním znění

Mladíci strávili na Krásném Kopci ještě pár dní, než se přiblížil první srpen. Týden před datem nástupu do kasáren se rozloučili se starým pánem a jeho chotí a vydali se na cestu. V družném hovoru jim cesta velice dobře utíkala a tak za čtyři dny, tři dny před nástupem do armády byli pod hradem Lipencem.

Když vyjeli z lesa, údivem se zastavili i jejich koně. Na skále před nimi byl mohutný hrad a pod nim se rozkládalo malé městečko. Oba mladíci již slyšeli, že Generál z Lipence je velice zámožný a jeho sídlo velké, ale tohle opravdu nečekali. Na ostrohu se vypínala mohutná válcová věž spojená s hradem pouze krytou chodbou v úrovni druhého patra. Hrad samotný byl rozdělen do dvou částí spojených jen nízkou budovou.

Jan s Vilémem se rozhodli, že zbývající čas před nástupem stráví v některém z hostinců v městečku. Ve všech to ale bylo stejné, měli plno, protože nebyli jediní skorovojáci, kteří přijeli dříve. "Tak jedeme na hrad," rozhodl rázně Jan, když objeli všechny hostince v městečku, a rázně vysedl na svého koně. "Zbláznil ses?" zeptal se svého přítele Vilém, ale i přes to vysedl na svého oře a následoval Jana směrem k hradu. "Proč bych se měl zbláznit? Stejně tam musíme a radši dřív než pozdě, ne?" odpověděl Jan. To už zastavovali před branou hradu. "Tak zabuš!" vyzval Vilém Jana, který tak učinil se slovy: "Co můžeme ztratit?"

Po chvíli se otevřelo malé okénko ve vratech a mladý voják hlídající vchod se zeptal po důvodu jejich příchodu. Aniž by mladíci sesedli z koně podali vojákovi okénkem svoje dokumenty. Průhled ve vratech se zavřel a mladíci, kteří zůstali stát před vraty, se na sebe podívali s otázkou "Co bude dál?" v očích. Za hodnou chvíli zarachotil zámek vrat a ta se se skřípěním otevřela. Kadeti vjeli na prostorné nádvoří a sesedli z koňů. Ihned přišel voják a koně odvedl do stájí.

"Dobrý den, pánové, jsem Leopold, komorník Jeho Výsosti Generála z Lipence," přišel k nim mladík asi jejich věku, "Následujte mne prosím, pan Generál Vás přijme na zahradě." Jan a Vilém šli tedy za ním, prošli palácem na prvním nádvoří a spojovací chodbou se dostali do druhé části hradu, kde bylo nádvoří ještě větší a obehnané sloupovými arkádami a upravené na zahradu. Zde je komorník opustil se slovy, že Generál hned přijde.

Mladíci si prohlíželi zahradu, která zabírala celé nádvoří a ani si nevšimli, že se v rohu objevila postava. "Doufám, že se Vám moje zahrada líbí," pronesl přísně Generál. Jan s Vilémem sebou trhli a otočili se. "P ... Promiňte, Pane," zakoktal se jindy tak výřečný Jan, "nezpozorovali jsme Váš příchod." "Ale to by jste jako vojáci měli, musíte být pořád ve střehu." "Ano, Pane," odpověděli oba mladíci současně.

"Pojďte se posadit," pozval Generál mladíky doprostřed zahrady k posezení na kamenných lavicích. Sám šel až za nimi a zálibně si je prohlížel. Kadeti nejdříve nechali usednout Generála a až potom se posadili naproti němu. "Proč jste se neubytovali dole ve městě?" zahájil Generál konverzaci a pokračoval: "To tolik prahnete po tom stát se vojáky?" Oba skoro-vojáci mu vysvětlili, že všechny hostince v podhradí jsou obsazené a tak že si řekli, že když na hrad stejně musí, tak proč nejet hned. "Hmmm, dobrá," poznamenal Generál a opět si mlsně prohlédl oba chlapce. "Než začne Váš výcvik budete mými hosty." rozhodl pán hradu a po tváři mu přejel sotva znatelný úsměv.

"Pane, v tolik jsme ani nedoufali," řekl Jan, "stačilo by, kdyby jste nás ubytoval ve vojenských ubykacích a ..." "Jenže ubykace nejsou ještě plně připraveny," přerušil Jana Generál, "výcvik začíná až za tři dny a tak tam probíhají poslední úpravy." "Ano, Pane, ale ..." nedal se Jan odbýt. "Jak si vůbec dovolujete odporovat svému generálovi?" vykřikl naoko rozzlobeně Generál. "Promiňte, Pane, Jan jen chtěl říci, aby jste si s námi nebělal zbytečnou škodu," mírnil situaci Vilém, "jak by jsme Vám to mohli odčinit?" "Myslím, že mi bude stačit, když si se mnou večer zahrajete karty po vojensku." "Ale, Pane," zapojil se opět Jan do debaty, "vždyť to se hraje o náboje a ty my ještě nemáme." "Hrát se dá o mnoho různých věcí" usmál se tajemně Generál. "Dobrá. My si s Vámi večer zahrajeme," odsouhlasil Jan.

"Leopolde," zavolal Generál svého komorníka, který se téměř okamžitě dostavil, "Odveď pány do hostinských apartmá. Hrabě z Krásného Kopce bude bydlet v Modrém apartmá a Rytíř z Hrádku v Zeleném." "Jak poroučíte, Jasnosti," odvětil komorník a otočil se na mladíky: "Následujte mne, pánové." Ještě než opustili zahradu, zvolal za nimi Generál, že se večeře podává přesně v šest a že pro ně pošle Leopolda.

"Leopolde, smím se na něco zaptat?" osmělil se po chvíli chůze temnými chodbami Vilém. "Ano, Pane, copak si přejete vědět?" "Kolik je tu sloužících? Nikoho kromě tebe a tří vojáků na nádvoří jsme neviděli." "Ale ano, je tu více sloužících. Jak si pánové jistě všimli, hrad se skládá ze tří částí: Kasáren, tam tudy jste do hradu vjeli, Starého hradu, tam jsme nyní a Velké věže, kam se radši nesnažte dostat. V Kasárnách bydlí vojáci, ve Starém hradě Generál a jeho hosté a do Velké věže má přístup jen Generál a jeho velice dobří přátelé. Většina ze sloužících nyní připravuje Kasárna na příjezd Vašich kolegů a kantorů. Celkem se o chod tohoto sídla včetně kuchařů stará třicet poddaných Jeho Výsosti." Vilém i Jan napjatě poslouchali tyto informace, které by se jim v budoucnu mohly hodit. "Zde budete bydlet vy pane Hrabě," ukončil rozpravu o hradu komorník před jedněmi dveřmi, potom ukázal na vedlejší místnost a dodal: " a tady pan Rytíř." Mládenci komorníkovi poděkovali a nechali ho odejít po své práci.

"Tak ukaž, kde budeš bydlet," vyhrkl nedočkavě Vilém na svého přítele. Otevřeli dveře opatřené modrou ceduličkou. Před mladíky se objevila obrovská místnost. Na stěnách byly modré sametové tapety a obrazy bitevních scén. Podél stěn stálo několik lenošek a křesílek se stolky. Uprostřed pokoje, který byl osvětlován pěticí vysokých oken, na vyvýšeném stupínku stála masivní postel s nebesy. V rohu místnosti byly dveře do vedlejší koupelny s velkou dřevěnou vanou a toaletou, vše samozřejmě vyvedené v modré barvě. Když nahlédli do Vilémova apartmá, zjistili, že vypadá úplně stejně, jen je zelené.

Využili pohodlí jedné ze zelených sedaček a začali společně přemýšlet o co by chtěl Generál večer hrát. V hovoru, který byl přerušen pouze komorníkem přinášejícím dvě uniformy, strávili mladíci celé odpoledne. Než se nadáli odbíjely hodiny na nádvoří třičtvrtě na šest a tak se chlapci převlékli do přinesených uniforem. Sotva se ustrojili, přišel pro ně Leopold a doprovodil je do jídelny.

Jídelna byla vysoká přes dvě patra s velkými vitrážovanými okny, která opět ukazovala různé bojové scény. Podél stěn byly rozestavěny židle a pohovky (jako v každé větší místnosti tohoto sídla). Uprostřed byl stůl, prostřený pro tři a protože byl složený na nejmenší nutnou velikost, téměř se v prostoru jídelny ztrácel. Na obou kratších stranách jídelny byly dřevěné balkóny s točitými schodišti. V pohovce u velkého krbu seděl Generál a čekal na své hosty. Když oba mladíky uviděl, vstal a zhodnotil jejich ustrojení: "Vidím, že jsem Vaši velikost odhadl dobře. Berte tyto uniformy jako dar od svého hostitele." Jan se nechápavě podíval na Viléma a potom na Leopolda, který tiše pravil: "Toto jsou slavnostní uniformy, ty si vojáci musí kupovat. Obyčejnou uniformu si nafasujete po přidělení k oddílu." Po tomto vysvětlení tedy oba jinoši poděkovali Generálovi a odebrali se s ním ke stolu.

"Tak se dáme do jídla," pokynul Leopoldovi Generál. Komorník otevřel dveře ve stěně vedle krbu a do místnosti vstoupili kuchaři s těmi nejvybranějšími pochoutkami. Když po dvou hodinách byli všichni najedeni k prasknutí, generál nechal odnést všechny zbytky jídla a pokynul Leopoldovi: "Přines nám do herny láhev vína. Také zajdi ke mě do pracovny a dones list, který leží na stole." Leopold odešel.

(Pro)Hra

„A my se pánové přesuneme do herny," pronesl Generál a zvedl se od stolu. Oba mladíci udělali totéž a následovali svého vojevůdce do herny, která byla hned vedle jídelny. Uprostřed malé vcelku útulné místnosti stál kulečníkový stůl a v okenním arkýři byl karetní stolek. "Pokud si chcete zahrát kulečník, můžete," prohodil Generál, posadil se ke karetnímu stolku a začal míchat karty, které tam ležely. Jan ani Vilém neměli na kulečník náladu a tak se posadili ke Generálovi. Než přišel Leopold s vínem, tak jim Generál vysvětlil pravidla hry: "Odpoledne jste správně poznamenali, že vojenský ferbl se hraje o náboje, ale ty vy nemáte, proto budeme hrát o něco co máme všichni tři a tady. Za chvíli Leopold donese seznam, na který jsem sepsal věci, o které budeme hrát. Za každou vyhranou partii dostane vítěz od poražených jednu věc. Jakmile nebude mít někdo o co hrát, vypadává ze hry." Nyní vstoupil do místnosti Leopold, na podnose měl láhev vína, tři sklenice a listinu z generálovy pracovny.

"Tady je seznam věcí, o které budeme postupně hrát, Pánové," podával Generál list mladíkům. Když si jej kadeti prohlédli, zjistili, že se jedná o úplný soupis jejich uniformy, takže když vše prohrají, zůstanou jen v rouše Adamově. Generál spatřil vyděšený pohled obou mladíků: "Nebojte se, vždyť je to jen hra, ale pokud chcete, můžeme hrát o něco jiného." "Ne, Pane, budeme hrát podle Vašich pravidel a přání," rozhodl Jan, "vždyť jsme Vám to slíbili." "Výborně," řekl radostně Generál a otočil se ke komorníkovi: "ještě nám nalij víno a pro dnešek tě propouštím." Komorník nalil do skleniček víno a s úklonou zavřel dveře zvenčí.

Generál zamíchal karty a rozdal k první hře, kterou vyhrál Vilém a tak získal od Jana i generála opasek od kabátce. Následně Generál ukořistil Janův kabátec a Vilémův opasek ke kabátu. Poté se štěstí dvakrát usmálo na Jana, vyhrál kabátce svých spoluhráčů a potom i jejich košile. Vilém neochotně rozepnul košili a podal ji Janovi. Odhalil tak mladou, jen lehce ochlupenou hruď, zato Generálova hruď byla tmavá od mužných chlupů a oproti Vilémovi byla o mnoho svalnatější (vytrénovaná hodinami na bitevním poli.)

Generál dolil sobě i mladíkům víno a s přehledem vyhrál další partii za niž Jan zaplatil svojí košilí (Generál konečně mohl spatřit alespoň kousek toho mladého tělíčka, které ho od dnešního odpoledne tak fascinuje) a Vilém se rozloučil s páskem od kalhot. Generálovo vítězné tažení pokračovalo a ke svým trofejím přidal i Janův pásek ke kalhotám a Vilémovy boty.

Štěstěna se, ve své vrtkavosti, od Generála odvrátila a přešla zpět k Janovi, své působiště tedy změnil generálův pásek od kalhot a Vilémovy kalhoty. Vilém tedy zůstal u karetního stolku jen ve spodkách na nichž se rýsovalo jeho mužství, lehce ztopořené vzrušením ze hry.

V příští partii zabodoval Vilém a vyzul Generála i Jana z bot. Jan mu to však ihned vrátil, když bez mrknutí oka vyhrál následující hru. Vilémovi se do odevzdávání prohraných spodek, posledního kusu oblečení, moc nechtělo a tak ho Jan popohnal: "Pospěš si, ať to dnes ještě dohrajeme." Vilém se tedy postavil, otočil se ke Generálovi zády (trochu se před Generálem styděl) a stáhl si spodky. Potom se chtěl rychle posadit, ale Generál ho zarazil: "Přece se nebudeš stydět. Pěkně se otoč, ať si tě prohlédnu." Vilém se neochotně otočil a Generál si mohl prohlédnout jeho celou postavu, tak jak ji Pánbůh stvořil. Viděl krásné svalnaté nohy, vypracované jízdou na koni a mezi nimi se pohupoval pytlík se středně velkými koulemi, trochu zakrytý úzkým a dlouhým ptákem. "No vidíš," řekl Generál a dodal, "až budeš ve výcviku, budeš se s ostatním mužstvem společně mýt takže by ses měl odnaučit se stydět. Tak to máme prvního, kdo vypadl ze hry, ale můžeš dostat ještě jednu šanci. Vsaď sám sebe, pokud prohraješ, strávíš s tím, kdo tě vyhrál noc, v opačném případě můžeš pokračovat dál. Přijímáš?" Vilém po chvíli váhání kývnul hlavou. Generál začal míchat karty pro další hru, ale Jan ho přerušil: "Pane, promiňte, ale ještě mi dlužíte Vaše kalhoty." "Pravda" přiznal Generál a odevzdal prohrané kalhoty. Oba mladící uviděli na jeho spodkách velkou bouli, která značila, že ani Generála nenechává hra chladným.

Však se o tom přesvědčili za několik málo okamžiků, protože vyhrál Vilém. Generál se tedy musel vzdát svých spodek a na světlo svíček se zpod Generálových spodních kalhot vydral jeho p(k)yj, za který by se nemusel stydět žádný hřebec. Oba mladíci naň hleděli s otevřenými ústy. "Tak pokračujeme," probral oba Generál. Jan, aniž spustil oči z generálova rozkroku, odevzdal Vilémovi své kalhoty. Následující partii vyhrál Generál, takže Jan přišel o spodky a jeho spoluhráči se mohli pokochat i jeho mladým masíčkem. "Takže se zdá, že mám v noci o zábavu postaráno," komentoval Generál fakt, že právě vyhrál Viléma. Potom se zeptal Jana: "Máš stejnou šanci jako Vilém, tedy skončit nebo vsadit sebe. Protože jsme na tom oba stejně rozhodne to Štěstěna." "Hraju," řekl Jan a začal rozdávat karty, to ještě netušil, že za chvíli už bude na noc patřit Generálovi. Ten totiž s přehledem vyhrál. "Vidím, že jste poněkud unaveni a proto si vyberu výhru až zítra, nyní se můžete obléci," ukončil sezení Generál těsně před půlnocí. "Přeji Vám dobrou noc." slyšeli ještě mladíci, než generál zmizel ve dveřích. Jan s Vilémem se tedy rychle oblékli a odešli do svých apartmá, kde okamžitě usnuli.

Ráno

V osm hodin velice jemně vzbudil Jana mladík, evidentně sluha Jeho Výsosti: "Pane, máte připravenou koupel." Jan vstal a ještě rozespalý odešel do koupelny, kde mu mladík pomohl z noční košile. Jan nevěděl, jestli se mu to jen zdálo nebo tomu tak skutečně bylo, ale měl pocit, že ho mladík pohladil po zadku. Poté co se Jan ponořil do teplé vody, odložil mladík svůj oděv také a vstoupil do kádě k Janovi, který naň zůstal překvapeně hledět. "Je to přání Jeho Výsosti Generála, který mě pověřil, abych se o Vás během Vašeho pobytu zde postaral." "Jak se jmenuješ?" zeptal se Jan. "Marek, Pane," odpověděl asi osmnáctiletý mladík, aniž by se Janovi podíval do očí. Jan musel uznat, že Generál má pěkné sluhy. Marek si namydlil ruce a počal jemně umývat Janovo tělo, začal u rukou, jemně je masíroval od konečků prstů přes dlaně, lokty, až po rameno. Janovi nebyly mladíkovy dotyky nepříjemné a tak zavřel oči a opřel hlavu o hranu vany.

Když byly Janovy ruce čisté, přešel mladý sluha na jeho hruď. Hbité prstíky začaly masírovat jeho prsa, na což zareagovaly bradavky ztuhnutím. Marek to nenechal bez povšimnutí, spláchl z "Pánovy" hrudě mydlinky a začal bradavky lehce dráždit, Jan začal zhluboka dýchat, aby udržel vzrušení na uzdě. V tom okamžiku ucítil na svých prsou jemný dotyk Markova jazýčku. "Zdá se, že v tom má praxi" liboval si v duchu Jan a nechal svého sluhu v této činnosti pokračovat.

Zatímco se Markův jazyk věnoval bradavkám svého pána, jeho ruka pomalu a systematicky sestupovala dolů. Pod hladinou umyla bříško mladého šlechtice a spustila se ještě o něco níž kde bylo omyto ochlupení prodbřišku. A po chvíli již Marek střídavě masíroval Janova varlata a mužství, které se začalo probouzet k životu.

Jan začal velice ztěžka oddychovat, což Markovi neuniklo a tak začal svým hbitým jazýčkem stoupat vzhůru přes krk k ušním lalůčkům. Od ucha přešel Marek v jemné polibky na oční víčka, tvář až se ústa obou mladíků spojila ve vášnivém polibku. Jan si svého sluhu přitáhl blíž, aby pod vodou mohl nahmatat jeho ozdobu a začal s ní činit totéž co Marek dělal jemu. Po chvíli vzájemného líbání, kdy jazyky prozkoumávaly ústa toho druhého, a po chvíli vzájemného honění oba téměř současně vykřikli a ve vodě se objevily dvě mléčně bílé skvrny.

"Kde jsi se to naučil?" zeptal se Jan Marka během toho, co vylézali z vody a Marek osušoval jeho tělo ručníkem. "Od Pana Generála," odpověděl mladík, "takhle, co já vím, to má nejraději." "Proto chtěl včera hrát karty o šaty," přemýšlel nahlas Jan, "on vyznává lásku mezi muži?" "Ano, Pane, vždy když přichází noví vojáci, vybere si z nich Generál několik vyvolených, kteří potom mohou vstoupit do Starého hradu nebo do Věže" "Ty jsi byl ve Věži? Co je tam tak zvláštního?" "Ano, byl. Jen jednou, ale nemohu Vám prozradit, co se tam nachází, Pane." Do místnosti vklouzl oknem zvuk věžních hodin oznamující třičtvrtě na devět. "Musíte se obléci, Pane, v devět hodin se bude podávat snídaně," Odložil Marek ručník a ukázal ke dveřím do ložnice. Jan přešel do vedlejší místnosti a za pomoci svého nového milence se ustrojil.

Na chodbě se potkali s Vilémem, kterého také doprovázel mladý sluha. Jan si s Vilémem pohlédli do očí a oběma bylo jasné, co se ve druhém apartmá dělo.

V jídelně bylo prostřeno, ale tentokrát pro pět osob. K Janovu i Vilémovu překvapení Marek a Jindřich snídali s nimi. Snídaně, podobně jako oběd, byla velice bohatá, teplá polévka, pečená husa a mnoho jiného dobrého jídla. Když všichni dojedli a sluhové sklidili ze stolu navrhl Generál prohlídku kasáren. Oba jeho hosté ji přijali.

Generál, Jan, Vilém, Marek a Jindřich, sluha přidělený Vilémovi, se vydali na prohlídku Kasáren. Prošli Starým hradem a spojovací chodbou až na první nádvoří. "Nejdříve se podíváme do stájí," ukázal generál na velká vrata v rohu nádvoří. Po jejich otevření ovanul celou skupinku pach koní. Ve stájích poklízeli tři čeledíni, kteří při spatření Generála provedli předpisovou úklonu.

Ve stájích, zabírajících téměř celé přízemí severního paláce Kasáren, bylo zatím jen deset koní. Kadeti si musí svého koně dovést, takže se čekalo na jejich příjezd. Ze stájí vedlo několikero dveří. „Tudy se vchází do obytné části," ukázal na ně Generál. Jedněmi dveřmi prošli a po točitém schodišti vyšli nahoru, do jídelny. Jídelna byla stejně velká jako stáje a na jejím konci byly dveře na hlavní schodiště, které ústí na nádvoří. "Kuchyně je támhle, jídlo se vydává tady a pokoje mužstva jsou nad námi," ukazoval Generál a šel k hlavnímu schodišti.

Všichni vyšli nahoru, kde se před nimi otevřela široká chodba po obou stranách lemovaná pokoji vojáku. Každá cimra byla vybavena velkým stolem, deseti dubovými postelemi a pěti velkými skříněmi. "Skromné, ale pro vojáka to musí stačit," popsala Jeho Výsost pokoje, "i když tady Jan je zvyklý na jiný komfort, není liž pravda?" "Myslím, Pane, že mi bude i tohle stačit," odrazil Jan Generálovu narážku na pohodlný zámek jeho rodičů. V čele chodby byly dvoje dveře. "Tady jsou druhé schody dolů do jídelny," otevřel Generál pravé dveře, potom otevřel dveře druhé, "a tady bydlí důstojníci. I když nejste důstojníci, tak Vám tuto část ukážu. Přeci jen jste mými hosty."

Vstoupili tedy do užší chodby, která zahnula vlevo do západního křídla Kasáren. Podobně jako předtím, byla chodba lemována pokoji, tentokrát, ale menšími, vždy pro dva až čtyři důstojníky. Na konci chodby byly zase dvoje dveře, jedny na schodiště dolů do důstojnické jídelny a druhé do jižního křídla, kde byly různě velké místnosti zařízené pro výuku teoretických předmětů a pro výcvik za špatného počasí.

"Pane, tato chodba obchází celá kasárna?" zeptal se Vilém, po té, co už podruhé zabočili vlevo. "Ano, obchází celé druhé patro," přitakal Generál, "v severním křídle jsou ložnice mužstva, v západním důstojníků a v jižním a ve východním jsou učebny. V každém rohu chodby jsou schody, které vedou až dolů do přízemí. Ale vojáci mohou používat pouze ta která ústí do chodby u jejich ložnic." Nyní sestoupili všichni po schodišti v jihovýchodním nároží do přízemí. Ve východním paláci se nacházela velká jízdárna, prostupující dvě patra a opatřená velkou dřevěnou galerií pro diváky. "Tady se budete zdokonalovat v jízdě přes zimu." V poslední části Kasáren, v přízemí jižního paláce, byla nemocnice. Tam je také našel komorník: "Pane, bude se podávat oběd." "To už je tolik hodin?" podivil se Generál, "stejně jsme si už prohlédli vše, takže se jdeme najíst. Po obědě se pojedeme projet na střelnici."

Společnost se odebrala do jídelny na pečínku a spol. a po popoledním zdřímnutí se jeli projet na koních na střelnici. Byla to velká louka na protějším kopci od hradu. Do šířky byla asi sto metrů a do délky dvě stě. Ve dvou protějších rozích byly holé hliněné pláně, které sloužily jako terče pro dělostřelce. Celá střelnice byla obehnána přes dva metry vysokým dřevěným plotem, který byl stlučen z prken tak, že přes něj nebylo vidět. Generál říkal, že to je proto, aby špehové neviděli výcvik. Ale Janovi neunikl podivný úsměv, který přeběhl generálův obličej.

Generál nabídl mladíkům, že se mohou klidně projet po cvičišti a před šestou se mají vrátit na večeři. Všichni čtyři se vrátili krátce před pátou, protože Jan i Vilém si chtěli dát ještě koupel předtím, než budou splácet dluh ze včerejšího večera. Koupel proběhla naprosto poklidně, bez jakýchkoliv něžných doteků, sluhové dokonce za nimi ani nevlezli do vany.

Splacení dluhu

Před šestou hodinou vešla čtveřice jinochů do jídelny. U krbu, v němž plápolal oheň, již čekal Generál a četl si knihu. Mladíci si k němu přisedli. Jan a Vilém do křesílek. Jindřich s Markem na kožešinu na zemi. "Projeli jste se?" zeptal se Generál po chvíli ticha. "Ano, Pane." Odpověděl za všechny Vilém. "Jenom doufám, že jste se moc neunavili." Jakmile odbila šestá, přesunuli se všichni ke stolu a začali hodovat.

Když snědli vše co mohli, opět se přesunuli ke krbu a vedli vcelku nezajímavou debatu o počasí. V devět hodin Generál vstal a pravil: "Tak se do toho dáme." Mladíci vstali a následovali Generála. Prošli Starým hradem až došli ke spojovací chodbě do Velké věže. "Generál vytáhl z kapsy velký klíč a odemkl dveře. Za dveřmi vzal z poličky čtyři hedvábné šátky a zavázal svému doprovodu oči. Potom je po dvojicích odvedl do útrob nejsoukromější části svého sídla.

Generál nejdříve odvedl Jana a Viléma. Vystoupali po točitém schodišti někam nahoru do věže a v jedné místnosti je Generál nechal: "Počkejte, za chvíli se vrátím." Potom už chlapci slyšeli jen vzdalující se kroky na schodech. Oba dva stáli ve své vlastní temnotě a ani jeden nenašli odvahu si sundat šátek z očí. Za chvíli se začalo zase přibližovat několikero kroků. Když dozněly, uslyšel Jan Generálův šepot, jak někomu uděluje příkazy. V pozadí byl slyšet nějaký šustot a dech několika lidí. Jan se až podivil, co vše dokáže slyšet, když nevidí. Sice nic a nikoho neviděl, ale cítil, jak k němu někdo přišel a po chvíli začal rozvazovat šátek na jeho očích. Když byl šátek konečně dole, objevila se před Janem velká místnost vystlaná kožešinami a s velkou kruhovou postelí uprostřed, na které ležel Generál. Kousek od něj stál Vilém a za ním Jindřich držel v ruce šátek z Vilémových očí. Jan se otočil a za ním byl Marek, usmál se na něj a mladík mu úsměv oplatil.

Jindřich i Marek byli oblečeni pouze do kožené suknice, která toho moc nezakrývala, spíše naopak. Generál pokynul rukou a sluhové začali svlékat "své" pány. Když byli úplně nazí, oblékli jim stejné suknice. Generál vstal z postele a nasměroval Jana a Viléma do dvou podivných křesel. Ta měla v sedacích částech velký otvor. Když do křesel mladíci usedli, zjistili, že tyto otvory jsou přesně tak velké, aby jejich penisy a pytlíky visely dolů a jejich prdelky byly také dobře přístupné.

Oběma byly opět zavázány oči a byli ponechání v temné samotě. Generál přišel k Vilémovi a začal hladit jeho ramena. Vilém, kterému dotyky nebyly nepříjemné, se uvolnil a uklidnil. Najednou mu generál strčil do úst velkou dřevěnou kouli, kterou upevnil řemínkem za hlavou. Během toho Marek s Jindřichem přivázali Vilémovy ruce a nohy ke křeslu. Totéž se opakovalo s Janem na druhé straně místnosti. Oslepení a znehybnění mladíci začali propadat panice, začali sebou zuřivě škubat ve snaze uvolnit pouta, která k jejich smůle držela velice dobře.

Po chvíli ucítili na svých penisech jemný dotyk jazýčků jejich sluhů. Marek s Jindřichem se totiž nasoukali pod křesla a začali se věnovat visícím genitáliím, lízali je, sáli, jemně kousali a žmoulali v ústech. Jan začal slastí zatínat prsty do křesla a oddával se šípům rozkoše, vystřelujícím z jeho rozkroku. Bohužel, těsně před vrcholem jeho blaha tuto činnost Generál ukončil.

Připoutaní mladíci zase slyšeli jen šepot, jak ne ně Generál a sluhové kují další pykle. Za pár okamžiků se hbité jazýčky vrátily, tentokrát, ale na jejich prdelky. Sluhové vylizovali žlábek mezi půlkami a stále se blížili k dírce. Po chvíli Jan i Vilém ucítili, jak se tlačí dovnitř. Oba povolili svěrače a dovolil vniknout jazýčkům co nejhlouběji. Na to Jindřich s Markem čekali, v okamžiku, kdy byly prdelky nejvolnější do nich vrazili masivní do hladka opracované kolíky. Skrz roubíky se do místnosti vedrala dvojice bolestných výkřiků. Sluhové se tím nenechali odbýt a nekompromisně tlačili kolíky dovnitř. Když už to hlouběji nešlo, zajistili je v této poloze přivázáním ke koulím.

Generál se chvíli kochal utrpením mladíků. Potom si nechal z police přinést kožené důtky a začal střídavě švihat Jana a Viléma přes jejich hruď, břicho a nohy. Obě těla se snažila vyprostit ze sevření provazů a přes roubíky se draly výkřiky bolesti. Marek s Jindřichem se zájmem pozorovali jak se těla připoutaných mladíků barví do ruda.

Když Generál usoudil, že je barva dostatečná, odložil důtky a nechal odvázat Jana. Správně předpokládal, že se bude snažit utéct, takže když se Jan vykroutil ze sevření sluhů, okamžitě se na něj Generál vrhl a srazil jej k zemi. Zkroutil mu ruce za záda a pleskl ho přes zadek, čímž "oživil" kolík v jeho análu. Jan zachroptěl do roubíku a vzdal další odpor. Generál si Jana přehodil přes rameno a odnesl jej do vedlejší místnosti. Podobně proběhlo vše i s Vilémem. Když Generál i oba mladí vojáci zmizeli za kožešinou kryjící dveře, neměli Marek a Jindřich najednou co dělat a tak si začali vzájemně honit péra, hladit prdelky a vzrušovat se polibky. "Hmm, Hmm," vyrušil sluhy Generál a pokynul jim, ať jdou taky vedle.

Tam se jim naskytl zajímavý pohled. Skoro celou místnost zaplňovala dřevěná konstrukce s různými kladkami, háky, táhly a lany. Jedinými kusy nábytku, kromě podivné konstrukce, byl velký dubový stůl a mohutné křeslo, do nějž se Generál uvelebil. Vlevo pod konstrukcí stál Vilém a naproti němu Jan. Oba tam stáli lehce rozkročeni s rukama rozpaženýma. V této pozici je držela pouta a lana.

Marek a Jindřich se postavili ke klikám na které ukázal Generál a začali pomalu otáčet. Těla připoutaných mladíků se pomalu vznesla do výše a napnula jako struna na loutně. Generál doprostřed mezi oba mladíky postavil dřevěné vědro a od jeho držadla vedl provázek na obě strany k podvázaným koulím visících mladíků. Vědro zatím stálo na zemi, ale jakmile sluhové pohnuli pákami podle Generálova příkazu, celá konstrukce se roztáhla a vědro zavěšené na pytlících vojáků se vzneslo nad zem. Celá akce byla samozřejmě provázena roubíky tlumeným řevem obou jinochů.

Generál otočil kohoutkem ve zdi a do vědra začala ze stropu kapat voda. "Nebojte se, až bude vědro, které visí na vašich koulích, plné, tak tohle cvičení skončí," uklidnil všechny zúčastněné Generál a pro sebe si dodal: "a začne cvičení nové." Generál pokynul sluhům a ti vyskočili na jeden z trámů na konstrukci a sundali oběma visícím šátek z očí.

Janovi se naskytl zvláštní pohled: před ním visel roztažený jako závěs v okně jeho přítel, na genitáliích byl pevně připojen provázek, který byl uvázán na vědru a pokračoval k jeho pohlaví. Téměř stejnou vyhlídku měl i Vilém. Když se jejich pohledy setkaly mohli v nich číst nejen velkou bolest, ale i něco víc, něco tajemného a dosud nepoznaného. K Janovu velkému údivu se mu stav, ve kterém se nacházel on a jeho přítel, vcelku zamlouval a pociťoval jisté vzrušení.

Generál se posadil do křesla a přivolal si oba sluhy: "Protože se vědro pomalu plní, musíme si připravit další část večera." Přitáhl si k sobě Marka a přehnul si ho přes koleno. Než se Marek vzpamatoval, držel Generál v ruce lískovku a sázel mu jednu ránu vedle druhé na jeho vystrčený zadek. Když dostal dobrých sto ran a jeho zadnice hrála barvami v modro-fialovém odstínu, Generál jej pustil a Marek se sesunul k zemi na kožešinu u Generálových nohou. S Jindřichem, který byl divadlem tak konsternován, že se ani nezmohl na odpor, se vše opakovalo.

Když byly tyto "přípravy" ukončeny, bylo vědro téměř plné a Janovi i Vilémovi tekly po tvářích slzy bolesti. Generál je spustil k zemi, odvázal je z konstrukce a uvolnil roubíky. Oba chlapci zcela automaticky řekli: "Děkuji, Pane" V jejich hlasech bylo slyšet cosi nového, byla to úcta k jejich Pánovi, který si s nimi může dělat, co se mu zlíbí a oni mu v tom nebudou bránit. "Teď běžte svým sluhům ošetřit prdele," rozkázal Generál a když viděl, že mladíci hledají nějaké masti, dodal: "svými jazyky, samozřejmě."

Jan s Vilémem tedy přišli ke svým sluhům, kteří zatím tiše vzlykali do kožešiny, zaklekli vedle nich a trochu neochotně, trochu zvědavě olízli jejich zmalované půlky. Místností se rozlehlo Markovo a Jindřichovo zasyknutí, po chvíli se ale zvykli a jen hlasitě oddechovali. Janovi se chuť zmalovaného klučičího zadku zalíbila a tak se snažil si jí co nejvíce užít. Zabral se do lízání natolik, že si ani nevšiml, jak si Generál zálibně prohlíží jeho vystrčenou zadnici. Najednou Generál zcela bez upozornění vrazil svůj nástroj do Janovy dírky. Jan zařval bolestí a chtěl se z Generálova „bodce" stáhnout, Generál jej ale chytil za pas a začal přirážet. Janovi nezbylo, než se jen kousat bolestí do rtů a poslušně držet.

Když si Janova prdel zvykla, tak mu Generál, aniž přestal přirážet, nahonil péro a přitáhl Marka blíž. Při jednom mohutnějším přírazu nabodl Markovu zmučenou zadnici na Janův trčící pyj. Tentokrát zařval Marek a začal brečet. Jan přirážel do mladíkova zadku ve stejném rytmu jako Generál do něj. Po chvíli Generál zatnul svaly a vyplnil Janův zadek svým semenem. Potom se zvedl a přešel před Jana, který, stále ještě obdělávající Markův zadek, olízal nastavené náčiní do sucha.

Pro Viléma s Jindřichem měl Generál něco jiného. Viléma položil na záda na stůl a Jindřicha na něj tak, že si chlapci navzájem kouřili svá péra. V této pozici je Generál pevně spoutal a to nejen k sobě, ale i ke stolu. Velitel armády se se zalíbením podíval na ta dvě propojená těla a lehce pleskl Jindřicha přes vystrčený modrofialový zadek. Jindřich i přes živý roubík v ústech zavyl a bolestí skousl. Na bolestné skousnutí ptáka reagoval Vilém obdobně. „Přeci byste se nechtěli sežrat?" komentoval Generál situaci pobaveně a uhodil znovu, tentokrát silněji. Celá situace se opakovala.

Vše se ještě několikrát zopakovalo, než Generál vyskočil na stůl a opřel se do Jindřichova zadku svým mohutným pyjem. Místnost naplnil Jindřichovým křikem, lehce tlumeným Vilémovým penisem. I když se Vilém snažil svého sluhu nepokousat, nedařilo se mu to a tak se při každém Generálově přírazu rozeznělo duo bolestných výkřiků.

Jan s Markem, zatím jen tak ležící na kožešině na zemi, pozorovali tuto trojici hekajících a křičících mužských těl a oběma se opět postavili jejich malí kamarádi. Lehli si tedy do podobné pozice jako byl Jindřich s Vilémem a začali se navzájem uspokojovat a neustále přitom pošilhávali po dění na stole. Celé toto divadlo skončilo pro všechny téměř ve stejném okamžiku, kdy Generál vybílil Jindřichovu díru. Tehdy totiž jak Vilém tak i Jindřich, i přes prožitou bolest, dosáhli vrcholu a naplnili ústa toho druhého mrdkou. Při pohledu na ve slastné křeči se cukající těla na stole se udělali i Jan s Markem.

Generál slezl ze stolu a odvázal oba mladíky, ti byli tak vysíleni, že se jen svalili vedle sebe a zůstali ležet na stole. Když všichni nabrali trochu sil, tak se ustrojili a rozešli do svých komnat bez jediného slova.

Ráno všechny mladíky vzbudil komorník, že je Generál očekává v jídelně a že mají zpoždění. Když se tam všichni sešli, vyzval je Generál, aby se posadili. Markovi ani Jindřichovi se vzhledem ke včerejšímu večeru nechtělo, ale Generál je přísným pohledem přesvědčil.

„Děkuji Vám za včerejší noc," řekl Generál, „Líbilo se mi s Vámi natolik, že jsem se rozhodl dát vám jistá … hmm … privilegia, kterých se jinému vojákovi nedostane." Všichni čtyři mladíci se po sobě podívali a poslouchali dál: „Pan hrabě z Krásného Kopce i Rytíř z Hrádku získávají právo na vlastního sluhu, který jim bude sloužit, když nebudou ve výcviku." Generál se otočil na Jindřich s Markem: „Takže určitě víte, co to pro Vás dva znamená." „Ano Pane," odpověděli oba současně. „Taky dostanete ubykaci v důstojnické části kasáren." mluvil Generál zase ke všem čtyřem, „Mimo výcvik budete na úrovni důstojníků." Mladíci se po sobě radostně podívali, protože si vzpomněli na pohodlnější důstojnické ložnice. „Tak mě napadá," promluvil po krátké odmlce Generál, „proč by jsme do výcviku nemohli zařadit i Marka a Jindřicha. Jen budeme muset nějak zařídit jejich povýšení do šlechtického stavu. O to se postarám já. Máte nějaké námitky?" Jan a Vilém se po sobě podívali, aby se ujistili, že odpoví stejně a potom souhlasili s Generálovým návrhem.

Pokračování ???

© Baron von Konopischt [von.konopischt at seznam.cz]

You may also like:

www.thugboy.com