Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY TOTÁLNĚ ZDEPTÁN, TOTÁLNĚ ZOTROČEN

LEOŠ

Sedím ve svém oblíbeném gay klubu, když tu náhle zahlídnu zajímavýho týpka; klukovi může být tak kolem dvaceti, možná o něco víc. V jeho hezké, inteligentní tváři bylo něco rošťáckého, ale zároveň i nějak submisivního, což mne samozřejmě přitahuje.

Dívám se na jeho tvář, hezkou, pravidlenou, husté krátce střižené blonďaté vlasy pečlivě učesané na levou stranu a roztomilé dolíčky ve tváři, které se mu vytvoří vždy při úsměvu - to vše, jeho plavé vlasy i jeho tvář, dráždivě kontrastuje s jeho oděvem - černý přiléhavý rolák a černé kalhoty, pečlivě vyleštěné černé boty...Jsem rozdrážděný na nejvyšší míru. Představa, jak se tenhle skvostný kousek válí u mých nohou, mne zcela ovládla.

Ten večer se už moc nebavím. Musím myslet jen na toho kluka. Bože, taky se na mě dívá! Sladce se na mne usmál. Oplácím mu úsměvem, který zřejmě vypadá dost křečovitě - mou mysl ovládly zcela jiné myšlenky než přátelské. Zabírá na mě! Kdybys věděl, hezounku, co bych s tebou nejraději provedl...Musím se v duchu zasmát té představě.

Zkusím ho zkrotit, rozhodl jsem se náhle. Tenhle kousek za to opravdu stojí. Snažím se ho k sobě připoutat pohledy, a daří se mi to. Dívá se na mne stále žádostivěji, zkouší na mne zapůsobit svým úsměvem, jehož půvabu si je zjevně vědom, ale já se tady do ničeho pouštět nechci. Akce, kterou bych rád rozehrál, by tady vyvolala příliš mnoho vzruchu.

Na jeho úsměvy už úsměvem neodpovídám, tvářím se spíš přísně - i když ne přímo děsivě - což mi jde, myslím, mnohem líp. Také jeho tvář zvážněla. Zřejmě by si se mnou něco rád začal, ale nemá odvahu mne oslovit, můj výraz ve tváři v něm jistě zvyšuje napětí. Náhle vstávám od stolu, vrhnu ještě jeden významný pohled na blonďáka, platím a odcházím. Kradmým pohledem ale sleduju, co ten hošánek dělá. Na chvíli ztrnul, ale nezklamal. Zvedá se a jde taky k baru platit. Usměju se na něj povzbudivě a vycházím a ulici. Chvilku počkám, až vyjde i můj blonďáček a vyrážím rychlým krokem pryč. Jak jsem předpokládal, kluk mne stále sleduje. Jdu až k nákupnímu centru, terasovité betonové budově z dob socialismu, teď v noci potemnělé a opuštěné. Vyjdu po schodech do patra a ocitám se na plošině, odkud vedou na dvě strany koridory se vchody do obchodů. Tlumené osvětlení výkladních skříní dává trochu světla i plošině, kde stojím. Teď tady není ani živáčka, velmi příhodné místo pro můj zákrok.

Za chvíli slyším kroky své budoucí oběti. Chlapec vyšel až na plošinu a stanul přede mnou. Přistupuji k němu. Znovu ten jeho oslnivý úsměv, jeho rozechvění je ale přece jen špatně skrývané. Je zřejmě trochu zmaten, neví, co přesně chci. Hned se to dovíš, chlapečku! Dívám se do jeho očí. Jeho úsměv se vyzývavě ještě více roztáhne... Vrážím mu pořádnou facku! Prásk! "Áá!" Tělem mi projel blesk, když má dlaň narazila na jeho tvář; překvapený krasavec odletěl dobré dva kroky stranou, jen se jeho plavá hlavička mihla ve vzduchu, a dopadá na všechny čtyři. Nedávám mu možnost povstat. Pořádným kopancem jej srážím k zemi. "Ty svině buzerantská!" Zahlédnu jeho obličej - jak slastné je se dívat na ten výraz ohromení, dokořán otevřená ústa, z nichž se dere bolestný křik! Chlapec sebou zase třískl o zem, jeho plavé vlasy se nadzvedly a zase klesly zpět. Špičkou pravé boty mu tlačím do boku. Vychutnávám si, jak jeho tělo pod mou nohou pruží. Hoch syká bolestí. Dávám mu pořádný kopanec.

"Aúúúú!!" Slastný řev. Tvářička zkřivená bolestí...Vychutnávám si opocit vítěze s tím ubohým tvorem u mých nohou. Skláním se k němu; jeho tvář odráží hrůzu -hrůzu ze mne! brada se mu chvěje, oči má vytřeštěné... "Ne, prosím...,"snaží se mne obměkčit. Nic není marnějšího!

Buch! Nový kopanec, na který jeho tělo reaguje parádními svíječkami. Vlnu vzrušení musím nějak ventilovat. Kopu do toho ubohého zmrda u mých nohou, zasazuju mu přesně mířené rány svými kanadami; svíjí se jako červ, kvílí, sténá, heká...

"Hajzle! Tumáš! Tumáš! Tumáš! Svině!" Cítím pohrdání k tomu srabovi, vychutnávám si dráždivý rozpor jeho přitažlivosti a jeho zubožení, jeho ponížení přede mnou. "Prosím, prosím vás...Aúúú! Aú! Ááá!" kvílí ten ksindl; jen mne tím ještě víc rozdráždí. Pokaždé, když se má kanada zarazí o jeho tělo, projede mnou příjemný elektrický náboj.

Skláním se k té trosce. Rty se mu chvějí, celé tělo se třese, upírá na mne pohled plný děsu, mimoděk se odtahuje, ale přece jen má strach dát najevo jakoukoli nelibost. Chvíli se pasu na jeho strachu a zmatku. Uchopím ho za hlavu v týlu, pevně a rozhodně, ale ne bolestivě.

Přitahuju si ji ke svému rozkroku a vytahuju svůj nástroj. Poslušně a s jakousi úlevou - určitě čekal další rány - jej uchopí svou otrockou držkou a začne mi ho obdělávat. S rozkoší vrážím svůj nástroj do jeho držky, vnímám stisk jeho rtů, jeho jazyk, měkké patro, vrážím mu ho tam až po mandle... Konečně se slastným výdechem stříkám. Pouštím toho hajzla - sveze se mi bezmocně k nohám - a chvíli oddechuju.

"V pátek večer přijdeš do klubu, zmrde," syčím na něj velitelsky, "rozumíš?" dodávám poslednímu slovu důraz kopancem kolenem do otrokova břicha.

"Á-a-ano pane," jektá ubožák. Popadnu ho za vlasy a přitáhnu si jeho hlavu k rozkroku. Vytáhnu zase své kopí a vrážím mu je opětně do úst. Za chvíli už do jeho otrockého chřtánu proudí žlutá tekutina a on poslušně polyká moje chcanky. Konečně jsem hotov. Vytahuju svůj nástroj z jeho huby a - Prásk!

úderem hřbetem ruky přes držku jej srážím k zemi. S temným žuchnutím sebou třísknul o betonovou podlahu. Nechávám jej tak a odcházím.

LUDĚK

"Leo, tohle všecno je k našemu volnýmu použití!" Ukazuju Leošovi, co jsem pronás získal. Rozhlíží se kolem. Před námi je nízká dlouhá budova, která ještě nedávno sloužila jako ubytovna pro letní brigádníky. V ideálním místě, odlehlém od vesnice; tady budeme mít dost prostoru i klidu pro naše akce. Podívám se na Leoše. "Ještě je třeba to tady trochu vybavit," povídám "Hlavně někoho ulovit...", směju se na něj.

Oplácí mi úsměv. "Dneska jdu na lov. Dneska to začne," odpovídám. "Oběť už je vyhlídnutá. Už brzy budeme mít otroka!" HLedím na něj s určitým obdivem. Leoš je chlap, který nikdy nekecá do větru. Když to říká tak určitě, je to skoro, jako bychom už někoho měli.

LEOŠ

Sedím tedy u baru a čekám, vlastně číhám na svou kořist. Přijde dneska? Nezklamal. Ve dveřích se objevuje jeho postava, zase celá v černém. Přivítal se s několika přáteli a hned si objednává dvě deci červeného.

Náhle mne spatřil. Pobavilo mne, jak celý náhle ztuhl, dívá se na mne jako hypnotizovaný, téměř neschopen pohybu. Teprve později se uvolňuje a mechanicky upíjí víno. Schválně k němu nejdu, pasu se na jeho zmatku a úzkosti; on se zřejmě sám přiblížit nedokáže. Snaží se dívat se jinam, ale jeho pohled za chvíli směřuje zase ke mně, nemůže se odtrhnout.

Konečně vstávám a směřuju do darkroomu. Má oběť mne následuje. Vstoupil jsem do darkroomu chabě osvětleného červeným světlem. O okakmžik později se objevil i on. Chvíli jsme na sebe němě hleděli. Touha zmocnit se oběti automaticky ovládla mé tělo i výraz ve tváři, celý jsem ztuhl, pěsti mám sevřené a ruce pokrčené v loktech, pravou nohu mírně předkročenou, hrudník se mi dme hlubokými vdechy, oči semi zůžily a brada poněkud vystoupila kupředu; dávám najevo svou připravenost vrhnout se na kořist. Ta přede mnou stojí s očima hrůzou vytřeštěnýma a pootevřenou hubou, rovněž jakoby ztuhlá, až na chvění celého těla a zejména brady.

Pohnu se směrem k němu. Ulekaně sebou trhne, z jeho huby vyjekne slabým vysokým hlasem pronesené "Ne" a otočil se směrem k východu.

Bleskurychle mu zastoupím cestu. "Zpátky hajzle," procedím skrz zuby. Zarazil se. Přikročím k němu.S tváří stále vyděšenou ustoupil. Blížím se k němu, on stále ustupuje. Ulekaně sebou trhne, když je zastaven zdí. Opřel se zády do zdi a opložil na ni své ruce dlaněmi, jako by ji mohl odsunout. Stále se na mne vyděšeně dívá. Přistoupil jsem až k němu. V okamžiku jsem jej uchopil pravičkou za krk a levičkou jsem chytil jeho pravou ruku. Shrnul jsem límec jeho roláku, aby jej nechránil ani trochu před tlakem mým prstů, a stiskl jsem.

"Eéééch!" vydechl. Náhle sebou prodce škubl a pokusil se mne volnou levou rukou zasáhnout; byl jsem na to ale připraven, trhnul jsem jím stranou, takže z rány jeho pěstí zbyl jen ubohý pokus, a vzápětí jej opět tvrdě přirážím zády ke zdi, svíraje jeho hrdlo pevněji než před tím a zasazuji mu kolenem kopanec do koulí.

"Aúúú!" vyje uboze a kolena se mu podlomila. Po chvíli se ten hajzl napřímil a vzepjal se v marné snaze uniknout sevření, pokusit se o úder se ale už neodvážil. Tisknu mu hrdlo ještě pevněji a zároveň tlačím kolenem na koule. Napětí v jeho těle náhle povolilo. Jeho vzdor byl definitivně zlomen. Pouštím ho a trochu odstupuju. Téměř bezvládně se sesul k mým nohám, klečí a opírá se o lokty. "Pane, můj pane," slyším jeho přerývaná slova, "jsem váš otrok, pane..."

Nadzvednu jej za vlasy a vrážím svůj nástroj do jeho držky. Vchutnávám si slastný pocit pokořitele a Pána. Otroka používám jen jako nástroj své rozkoše.

Konečně stříkám. Uklidňuju se, napětí ze mne padá, jsem najednou tak mírnej... "Děkuju, Pane", šeptá vděčně otrok, když spolykal semeno. Přejedu rukou po otrokově rameni. Přestože dost tlačím, je to vlastně takové pohlazení. Už je poddajný jak rozehřátý vosk, krásně vláčný. Mám ho tam, kde ho chci mít.

LUDĚK

Otroku zkurvenej! Visíš tady od stropu jako kus hovězího a jenom sténáš! Jak sladce jsi ještě před chvílí řval bolestí, když jsem do tebe mlátil jako do boxovacího pytle!

Už brzy budeš mít kolegu. Vyhlídli jsme ho s Leošem, pěknej kluk. Sotva si na Leoše vzpomenu, už vstupuje do dveří. "Ten je zřízenej," prohodí při pohledu na výsledek mé práce.

"Dal jsem mu zabrat." "Zrovna dneska jsem si ho chtěl podat já. Jeden otrok je fakt málo," říká Leoš klidně, ale v jeho hlase je slyšet zklamání. "Musíme do akce co nejdřív." "Jasně, to nemá cenu odkládat," souhlasím. "Všechno je promyšlený, jdem na to třeba hned."

"Paráda!" plácne mě přes záda Leoš. "Jdem na to hned teď." Náš vyhídnutej týpek jezdívá kousek za město nedaleko odsud autobusem celkem pravidelně za milencem. Mají ve zvyku chodit kus pěšky po lesní cestě; když si myslí, že je nikdo nevidí, tak se líbaj. Pak se rozloučí a objekt našeho zájmu pokračuje do městečka na autobus. Dobrou půlhodinu jde po lesní cestě docela sám.

LEOŠ

Vyrážíme. Zastavuju auto na kopci nad dotyčnou křižovatkou. Hledíme dolů - za chvíli se buď objeví, nebo to bude zamenat, že dnes nepřijdou. Už vidíme dva kluky. Jsou to oni! Líbaj se. Jeden, menší, černovlasej, se vrací v původním směru, druhý - náš objekt - pokračuje po lesní cestě směrem kolmo na ulici, na které stojíme my. Rozjíždím auto.

Pomalu míjíme předmět našeho zájmu. Hezkej ksicht, hnědý vlasy na patku, souměrná postava, na sobě má přiléhavej bílej žebrovanej rolák a manšestráky. "Rolákovej," zasmál se Luděk. Jsme vysazený na rolákový kluky, i když ani jeden z nás roláky nenosí. Zjistili jsme ale, že právě tento typ kluků jsou dost sebevědomí frajírci a nás baví dát jim pořádně zabrat.

"Ten bude dobrej," říkám Luďkovi. "Dívej na ten ksichtík, bude tvárnej, na to mám čuch," povídá Luděk. "Dobrá postava dost vydrží..." uvažuju nahlas. Zajíždím ke krajnici a zastavuju.

LUKÁŠ

Polibek na rozloučenou, poslední stisk ruky - a rozcházíme se každý na jinou stranu. Přede mnou je úzká silnice vinoucí se lesem. Okolní stromy začínají s přibývajícím soumrakem působit trochu skličujícím dojmem. Pomalu se ochlazuje. Jsem rád, že mám na sobě svůj oblíbený bílý žebrovaný rolák, i když za slunečného jarního dne v něm bylo možná trochu teplo. Cesta je úplně prázdná, což zvyšuje pocit osamělosti. Asi po čtvrt hodině chůze však za sebou slyším zvuk přijíždějícího auta. Ohlédnu se - blíží se ke mně černá oktávka. Pomalým rozvážným tempem mne míjí a zastavuje asi deset metrů ode mne na kraji ulice. Z auta vystupují dva frajeři - opravdu pěkné kousky. Řidič - otočil se ke mně - je urostlý, svalnatý chlapík, asi tak mé výšky, v modrých džínách a černém upjatém triku, výrazné hranaté tváře a s plavými vlasy sestřihnutými tak na 5mm. Jeho tvář má vyloženě tvdý výraz, ale přece přitahuje můj pohled - vyznačuje se jakousi dráždivou brutalitou.

Rovněž postava spolujezdce budí respekt. Taky on je v džínách, má na sobě tmavě hnědé triko s výstřihem do V. Vlasy hnědé, na skráních úplně vyholené, na temeni ježek. Rysy v obličeji jsou taky ostré, snad kvůli zúženým očím až surové. Ruce má pěkně svalnaté. Pomalu obchází auto, zároveň s tím, jak já se přibližuju. Když jsem na úrovni zádě auta, otvírá kufr.

Můj zájem ale přitahuje spíš řidič. Fascinovaně hledím do jeho tváře, cítím, jak stoupá mé rozrušení - co tady ti dva vlastně chtějí? Také řidič na mne upírá pohled, zdá se mi, že se mne chce na něco zeptat. Zadívám se mu do očí; jako by mnou projel elektrický proud, cítím se rozechvěle, ale příjemně, ústa se mi roztáhla do úsměvu...

Prásk! "Aáá!" Jako blesk z čistého nebe jsem dostal od řidiče pořádnou pecku do tváře, až se mi zatmělo před očima. Než se stačím vzpamatovat, drží mne ten druhý zezadu za ruce a já schytávám sérii ran do břicha a obličeje.

Buch! Prásk! Buch! Buch! Prásk! "Aú! Aú! Ach! Á! Aú!" Jsem zdrcen a překvapen přívalem bolesti z deště ran, před očima mi jiskří...

Vše se seběhlo neobyčejně rychle. Náhle mám ruce zezadu spoutány, stejně tak i nohy, a vzápětí se ocitám zavřený v kufru auta svázaný do kozelce. Mé protesty a bolestné výkřiky tlumí roubík. Auto se rozjíždí. Klepu se hrůzou a napjatým očekáváním věcí příštích. V temném prostoru kufru to se mnou hází sem a tam, ačkoli auto nejede nijak zběsile. Můj děs v průběhu jízdy stoupá, začíná mi být špatně - ani ne tak jízdou, jako spíš nesnesitelným strachem. Po chvíli auto konečně zastavuje. Slyším zvuk, patrně otvíraných vrat; auto ještě popojede a konečně zastaví a motor ztichne. Kufr se prudce otevřel - a ruce obou svalovců mne neurvale táhnou ven.

"Padej zmrde, nezdržuj," promluví konečně "povzbudivě" řidič a oba přidají pár facek. Snažím se dostat se z kufru, což se mi s pomocí mých tyranů daří, a padám na tvrdou dlažbu. Žuch! třísknul jsem sebou bolestivě a zavyl. Sundali mi pouta z nohou.

"Vstávej, hajzle!" zazní povel. Potácivě se napřimuju. Je už hodně šero, skoro tma. Nedaleko temné obrysy nějaké dlouhé přízemní budovy se sedlovou střechou za drátěným plotem; k té také za stálého pošťuchování a nadávek míříme.

Ocitám se v temné místnosti, ve které není téměř nic, jen ze stropu visí řetězy na kladce. Můj tyran v černém triku mi vrazil pěstí do břicha a vzápětí mne chytil za krk a přirazil zády ke zdi. Uhodil jsem se do hlavy, až se mi udělaly mžitky před očima. Asi dvojím nakopnutím mých kotníků mi naznačil, abych roztáhl nohy. Hned na to cítím jeho koleno ve svém rozkroku. Jeho prsty svírahjí mé hrdlo, koleno drtí moje koule. "Áááách!

Sst!Aúúú!" sténám a kňučím. "Poslouchej, ty hajzle," syčí mi do obličeje, "od teďka seš náš otrok, je to to jasný?" "Aú-ano-ách,sst, ano, Pane." "Tohle je Pán Luděk, a já jsem Pán Leoš, aby sis nás nepletl, jasný?"

"Ssst. aúúú. Ano-oo, aúú,"přerývavě sténám s tváří zkřivenou bolestí, která z rozkroku proniká do celého těla. Kroutím se, pokud mi to jeho železný stisk povolí. Prásk! Facka. "Stůj pořádně, svině!" Ačkoli se snažím, bolest mi brání uposlechnout příkazu. Následek na sebe nenechá dlouho čekat. Pán mne pouští - potácivě dělám několik kroků vpřed a snažím se udržet rovnováhu. Stačí však úder pěstí do hrudníku a padám zády na zeď; znovu se udeřím hlavou do zdi a svezu se k zemi.

"Tam!" zavelel mi stručně Pán Leoš a ukázal mi směrem k řetězu visícímu od kladky. Poslušně tam po kolenou lezu. Mí Pánové spustili řetěz dolů a už mám na nohou pouta a já se zvedám do výšky hlavou dolů. Netrvá dlouho a komíhám se s hlavou asi dvacet centimetrů nad zemí jako kyvadlo. Pánové mi shrnuli můj rolák a přetáhli jej přes hlavu dozadu, takže mám obnažené břicho a hrudník. Z rohu místnosti každý vytáhl pořádný dlouhý karabáč. Pán Leoš jej stočil do smyčky a přiložilk mému nosu. Spokojeně se pochechtává při pohledu na můj vyděšený obličej. Hned na to zasviští vzduchem karabáč a na mé tělo dopadne první rána.

Svist! Prásk! "Aú!" Zběsile a ve vražedném tempu se karabáče míhají, rozrážejí vzduch s děsivým svištěním, po kterém vzápětí následuje prásknutí po dopadu na mé bité tělo. Po každé ráně zařvu jak raněný lev, za chvíli však jen nelidsky chraptím, hážu sebou, zmítám se... Svist-prásk!Svist-prásk!

"Aúú! Ááá!" Přední část mého těla je už úplně rozšlehaná, jelito vedle jelita, čas od času slíznou svůj díl i má záda. Vzlykám, oči mám zalité slzami, takže jen rozmazaně vnímám, že mi pod levými žebry praskla pokožka a z drobné ranky teče pramínek krve na hrudník, stéká se s dalším pramínkem právě vyrazivším na mých prsou, přidává se třetí, nad pupkem...Strašlivý výprask náhle ustává, ale jen proto, aby jej vysřídalo další mučení. Na mé tělo začnou dopadat v pravidelných intervalech přesně mířen kopance. Buch! Buch! duní kopance a mé tělo jako na nějaké šílené houpačce lítá sem a tam. Konečně mne spouštějí Pánové na zem. Bezmocně Jim ležím u nohou a brečím. K mému překvapení osvobozují Pánové mé ruce z pout.

"Vstaň," poroučejí. Vykonávám příkaz, třebaže mne roztřesené nohy sotva nesou. Jakkoli mne celé tělo neskutečně pálí a štípe, mé potíže s rovnováhou jsou spíš psychické.POstupně se dávám dohromady, také díky sklenici studené vody, kterou mi Pán Leoš vchrstl do obličeje.

Pánové mne odvedli do jiné mistnosti, potemnělé, jen nad stolem uprostřed visí jednoduchá lampa, jejíž slabá, tak čtyčicetiwattová žárovka vrhá něco světla na stůl, zatímco zbytek místnosti tone v šeru. Napravo od vchodu stojí stará kredenc a vedle ní lednička. "Budeš nás obsluhovat," poručil Pán Leoš.

"Ano, Pane," koktám poslušně. "V lednici je pivo,tak dělej." Jdu k lednici.

"Počkej hajzle!" Pán Leoš jde ke kredenci a otevírá malý šuplíček. Chvíli se v něm přehrabuje a vytahuje dvě žabky na věšení záclon. Se soustředěným pohledem stiskl mou bradavku palcem a ukazovákem. Chvěju se rozčilením a rozrušením. Čelisti žabky se sevřely a její drobné zoubky se vryly do mé bradavky.

"Ssst," cedím skrz zuby a tvář se mi křiví bolestí. Hned dosávám žabku taky na druhou bradavku. Bolest je horší, než bych čekal.

"Běda, jestli si je sundáš," říká Pán Leoš. Rozechvělou rukou otevírám lednici a neubráním se občasnému bolestnému zasyčení. Žabky jsou nemilosrdně zakousnuty do mých bradavek. Otevírám dvě piva a nalévám je do půllitrů, které jsem vytáhl z kredence. Jen rozmazaně vidím, co vlastně dělám, protože moje oči jsou zalité slzami. Nesu obě piva ke stolu. Z hrdla se mi proti mé vůli dere hekání. Trýzeň je srašná, panebože, snad mi to ty bradavky urve! Bolest ovládá celé mé tělo, svaly na rukou i na nohou se mi střídavě chvějí a plexus se mi napjatě stahuje, dokonce i v krku cítím bolest jako při angině, dýchání se zrychluje a čelo mi orosil pot.Když piva pokládám, rozklepe se mi pravá ruka tak, že trochu piva vyliju na stůl.

"Kurva, co to je?!" zařval Pán Luděk a praštil mne hžbetem ruky přes břicho. "Prosím, dovolte mi sundat ty žabky," žadoním. Pán Luděk mne chytil pod krkem a prudce mne srazil horní polovinouj těla na stůl. Místnost zaduněla úderem mé hlavy na desku stolu.

"Ne," syčí mi do ksichtu s nenávistně zkřivenou tváří. "Ne," přidává se Pán Leoš , který si naklonil můj ksicht k sobě. Pánové mne pouští a já vstávám. Odcházím do kouta, bolest z bradavek mi pulsuje už i na spáncích. Mám strašnou hrůzu, že mi žabky bradavky ukousnou.Když se na pravé bradavce objeví krápěj krve, nevydržím strašná muka a obě žabky si sundám. Ohlížím se po Svých Pánech; hledí na mne přísně a nehnutě. Pohlédl jsem do šedých očí Pána Leoše; pod Jeho ocelovým zrakem jdu k zemi, na kolena a lokty, čelem udeřím o zem.

"Promiňte, prosím, promiňte," vzlykám. Slyším těžké kroky. Spíš cítím, než smysly vnímám přítomnost Pána Leoše nade mnou. Jeho kanada přitlačila mou hlavu k podlaze. Tlak se stupňuje až k prasknutí, nebo se mi to tak alespoň zdá. Pak náhle povoluje.

"Vstaň," poroučí Pán leoš. Pán Leoš pzvedá za bradu mou hlavu a pohlíží do mého uslzeného ksichtu. Ke svému údivu zjišťuji, že se -usmívá!

"Jseš dobrej," říká. "Fakt dobrej. Nečekal jsem, že tolik vydržíš. " Nevěřím vlastním uším. Pánova pochvala mi zní jako rajská hudba. "Obleč se," říká Pán mírně.Přetahuji si opět rolák přes hlavu a upravuji si ho. Pánové mi dovolují se upravit před zrcadlem usumyvadlem. Ulízl jsem si rozcuchané vlasy a omyl obličej studenou vodou. Kdyby na mne teď někdo pohlédl, ani by jej nenapadlo, čím jsem právě prošel. Rolák, stále čistě bílý, zakryl všechny rány a stružky zaschlé krve na mém otrockém těle a vyvolává dojem upravenosti. Jen bolest z rozšlehaného břicha a zmučených bradavek, zvyšovaná třením o tkaninu roláku, mi připomíná, čím jsem právé prošel.

"Pojď, dostaneš odměnu." Pán Leoš mne vzal přátelsky kolem ramen a vede mne temnou chodbou pryč... Pánové mne přivedli do místnosti asi 3x4 metry s čistě bílými stěnami a stropem, osvětlené silnou zářivkou, což vyvolávalo dojem ostréího jasu.

"Pojď, kámo," říká mi Pán Leoš a jemně mne natáčí tváří k sobě, "tady dostaneš, co si zasloužíš." Jeho dosud usmívající se tvář okamžiku ztvrdla a já dostávám ránu pěstí do ksichtu. Prásk!

"Áááá!" Temno před očima, , kde mne kolem ramen zachytávají silné paže Pána Leoše; paže zapérovala pod váhou mého těla a již se dává do pohybu, natáčí mne bokem k Panu Luďkovi, a proti pohybu mého těla vystartovala obrovská Pánova pěst. Buch! Buch!

"Aúú! Áááá!" Dvě rány do břicha, potácím se v předklonu, a již schytávám, úder zleva do ksichtu od Pána Leoše. Prásk! "Ááá!"- letím zpět na Pána Luďka, který mne vítá další ranou pod levé oko. Prásk! "Áááá!!!" Tma před očima, prudkost úderu je zvětšena prudkostí mého předchozího letu. Jsem vržen zpět na Pána Leoše, který mne zachytává bolestivě za mé zmučené bradavky, a třískne mnou zády o zeď.

"Svině," cedí skrz zuby; hledím do jeho tvrdého obličeje, brada se mi chvěje, cítím, jak mi z obou koutků úst stékají pramínky krve, obličej mi pomalu nabíhá. Následuje rána hřbetem levé ruky přes mou otrockou držku, prudce se otírám o zeď a zanechávám na ní krvavou šmouhu, načež mne Pán Leoš uchopí zezadu za límec roláku a hodí mnhou přes celou místnost k protější zdi. Vrážím do ní břichem. Parádní kopanec mezi lopatky mne vzápětí ke zdi doslova přibíjí. Pán Luděk mne zase chytá zezadu za límec, trhnutí dozadu, natáčí mne k sobě, úchop pod krkem a -

Prásk! Prásk! Dva údery do ksichtu, v temnotách před očima se dvakrát za sebou silně zajiskřilo a já letím do kouta pod oknem. Chytám se stěn, ale vezu se k zemi. Mrákoty ustupují, já klečím skrčený v koutě, opírám se lokty o zdi, jak jsem se svezl dolů, a z mé už slušně rozbité držky odkapává krev na můj bílý rukáv.

"Co se tady válíš, zmrde!" nakopává mne Pán Luděk do ramene s takovou silou,že se mé tělo snad formuje podle rohů místnosti. Značně otřesen - zdá se mi, že se skládám z vnitřní a vnější části, z nichž každá se chvěje s jinou frekvencí - vstávám, abych se vyhnul dalším kopancům.

"Co si myslíš, hajzle, že se tady budeš válet?!" řve na mne Pán Luděk a hned schytávám úder do ksichtu. Temno před očima, letím asi tři kroky a dostávám další úder, a další - a další... "Hajzle!" "Ksindle!" "Tumáš, svině!" řvou na mne Mí Pánové a své výkřiky provázejí ranami do mého břicha, hrudníku, držky, lítám od jednoho Pána k druhému, ometám zdi, proboha, to snad nemůžu vydržet...

Buch! Prásk! Buch! Buch! Prásk! "Aúú! Áááá! Á-Aúú-ÁÁÁ!!!" Černo před ořima se téměř nemá čas rozptýlit, v palici mi bzučí,kamsi se propadám, matně vnímám zeď, proti které letím... Plác! rozplácnu se o ni.

Buch! "Aúú!" Nová rána, další kolečko. Buchj Prásk! "Áá-Aúú!" - plesk o zeď - tady už jsem byl, jsou tady krvavé skvrny - Buch! "Ááá!" jen s vypětíkm všech sil se ještě držím na nohou, ale děs z toho, co by se dělo, kdybych se opovážil se před Pány válet, mne nutí k nadlidskému výkonu.

Buch!Prásk! Prásk! Jdu k zemi. Končím na břiše a vzpírám se o lokty, zoufale se chci zvednout, ale mé rozechvělé ruce ani nohy mne neposlouchají. Z mé rozbité držky a nosu odkapává krev,celé tělo je zachváceno bolestí z utržených ran. Brečím a třesu se bolestí a srachem z toho, co se na mne ještě snese, ale mí Pánové mne kupodivu nechávají být. Odcházejí - zhasínají světla...

LEOŠ

Dívám se se zájmem na mužskou postavu, která sedí na oprýskané dřevěné židli v téměř prázdné místnosti se stolem uprostřed. Míří na ni ostré světlo lampy stojící na stole. Na první pohled jde o zuboženho tvora. Hlavu má skloněnou n aprsa, ruce přivázané za zády a nohy přivázan k nohám židle. Třebaže mu do tváře není vidět, bílý rolák, který má na sobě, podává výjmluvné svědectví o tom, čím právě prošel. Od pokrčeného a na švu natrženého límce až po prsa sahá podlouhlá rudá skvrna; dalšími červenými fleky jsou potřísněny hrudník, břicho i rukávy. Ubožák slyšitelně odechuje ústy - nos má zejmě zacpaný zaschlou krví - a čas od času bolestně zasténá.

Ta lidská troska je náš otrok. Zmrd, kterého jsme s Luďkem právě vrdě zpracovávali. Už je vláčný, vytloukli jsme z něj snad všechnu mužskou hrdost, ale lekce ještě neskončila. Je to pěkně urostlý kousek, klenutý hrudník a vypracované prsní svaly se mu dmou pod přiléhavým rolákem, taky jeho paže dávají znát, že to není žádný chcípáček. To mám rád, takoví zmrdi jsou houževnatí, leccos vydrží - a tenhle bude muset přestát ještě jednu porci bití.

Luděk, který stojí vedle sedícího hajzla, popadl jeho hlavu zezadu za vlasy a nadzvedl ji. "A-ách..." vydralo se z otrokových úst, což nám oběma vyloudilo na rtech spokojený úsměv.dobrá práce! Zmrdův ksicht doznal naším zákrokem opravdu výrazných změn. "Víš, že jsi se válel po zemi při exekuci, i když jsme ti to zakázali?!" ptám se otroka.

"Ano, Pane," šeptá ten zmrd. Prásk! "Aúú!" "Hlasitě, hajzle!" učí Luděk chování tu ubohou trosku. "Ano, Pane," dere se ze ztaženého otrokova hrdla;jeho slova provázejí hlasité vzlyky. "Víš, že si za to zaloužíš trest, zmrde?!" "Ano, Pane," odpovídá otrok. Prásk! Další facka.

"Odpovídej pořádně hajzle, nebo tě zkopu! Pořádně řekni, co si zasloužíš a za co!" řve na něj Luděk. "Ách- zasloužím si trest...za to, že jsem se se válel...po zemi, i když...jste mi to zakázali," odpovídá přerývaně a plačtivě zmrd. Jeho slova sotva doznějí a už schytává dvě pořádné rány pěstí do břicha -

Buch! Buch! - "O-o-!" zmrd jde do předklonu- Prásk!-úder hřbetem ruky přes držku. "OÚÚÚ!" vyje zmrd a padá ze židle na zem, jen to žuchlo. Luděk mu přidává kopanec do hrudníku. "Na kolena, hajzle!"

Ztýraný otrok se potácivě snaží si kleklout. Luděk jej popadl zezadu za vlasy a surově jej přitlačil horní částí těla na gauč u zdi, takže klečí s vystrčeným zadkem. Několika rychlými pohyby jsme mu rozvázali ruce a roztáhli jsme mu je na gauči směrem ke zdi. Pár rychlých hmatů - a zmrd má dole i kalhoty a slipy. Rozjíždíme to. Nejdřív Luděk - vnořil svůj nástroj do zmrdovy prdele. Otrok zasykl. Luděk noří své kopí stále hlouběji.

"Áách.Sst. Aúú," naříká mladý zmrd slabě, skoro bych řekl něžně, opuchlá a zkrvavená držka se mu křiví, a Luďkův pták už je v něm až po koule. Dívám se pozorně na to zajímavé divadlo. Jako nějaký píst se vrací Luďkův násroj zpět, aby se opět vnořil do otrokovy prdele, tentokrát o hodně rychleji. A zase ven a dovnitř, ven, dovnitř - Luďkovy pohyby nabraly docela slušné tempo. Zmrd zatíná pěsti, držka mu vlhne slzami, a jeho steny jsou čím dál hlasitější, rytmicky odpovídají pohybům Luďkova pístu.

"Aú-aúú-áh-ááh-aúúú,ssst,ááááh!" dere se z jeho držky. Luďkovo tělo vypadá jako nějaká mohutná pružina, která se rytmicky napíná a zase povoluje, zatímco jeho kopí se noří do útrob toho ksindla a zase se vrací zpět.

Konečně se Luděk vypjal s výrazem maximálního vzrušení - a vystříkal svou dávku čásečně do zmrdovy prdele, pak ptáka vytáhl a pokropil mu záda. Z řiti toho hajzla odpkapává Luďkovo sperma.

Vzrušený na nejvyšší míru přístupuju tentokrát já k tomu hajzlovi a vnořím do něj svůj nástroj. Hra se opakuje, ale tentokrát jsem to já, čí píst si proráží cestu do otrokových úrob a vrací se zpět. Vychutnávám si odpor, který při tom můj násroj pociťuje, zavracím hlavu blahem, zrychluji tempo do ďábelské rychlosti a s potěšením vnímám, jak se zmrdovo tělo prudce chvěje a jak ten hajzl sténá a kňučí. Konečně i já stříkám, taky rozděluji příděl mezi otrokovu prdel a záda.

Po nutné chvíli oddychu zmrdovi rozkazujeme, ať si natáhne kalhoty, ale tak, aby mu z rozepnuého poklopce trčel celý jeho čurák i s koulema, svazujeme mu zase ruce za záda, přidáme pro pořádek každý po kopanci do hrudníku a jdem na chvíli pryč, trochu se posilnit, než budeme pokračovat.

LUKÁŠ

"Vstávej, hajzle!" Probírám se ze stavu někde mezi dřímotou a bděním. Snažím se vykonat rozkaz Svých Pánů.

Namáhám se, s úpěním přemáhám bolest, navíc mám stále ruce spoutané za zády, což ztěžuje můj pohyb. Konečně stojím; postrkován Pány a povzbuzován občasnými fackami a ranami jsem přešel chodbu a octl se na mužském hajzlu. Místo pisoárů je tady jen vykachlíkovaný žlab. Odtok je asi něčím ucpaný, protože se nad ním drží páchnoucí směs chcanek a vody.

"Padej tam!" zařval na mne Pán Luděk a srčil do mne, až jsem udělal pár kroků ke žlabu. Buch! následuje rána do břicha. Slabší, ve srovnánmí s těmi, které jsem už schytal, normálně by mne nesložila, ale ted jdu hned k zemi. Tisknu se co nejíc pravým bokem ke kachlíkované stěně, abych aspoň trochu zbrzdil svůj pád. Stejně ale tvrdě dopadám na kolena. "Sssst - aú!" zasyknu bolestí.

Prásk! kpanec do zad a já, otíraje zeď, prásknu sebou do žlabu a celý obličej mám v kaluži chcanek a vody. "Chlastej, hajzle!" slyším nad sebou. Kanada jednoho z Pánů mi tlačí na hlavu. Poslušně polykám několik hltů, ale nedostává se mi vzduchu, začínám sebou zběsile zmítat a házet.Naštěstí tlak boty povolí. Zvednu hlavu a zoufle lapám po dechu.

"Na záda, svině", slyším povel, který okamžitě vykonám, jak nejrychleji to jde, třebaže mě bolí celé tělo. "Do žlabu!" nakopávají mne Pánové, protože jsem se při otáčení trochu vysunul ven; když jsem se tam poslušné nasubul, tasí Pánové své nástroje - přes svou bolest a ponížení vnímám, jak výstavné kousky to jsou - a na mé zmučené zmrdovské tělo se řinou proudy zlatého deště... Moč Mých Pánů se vsakuje do mého roláku i kalhot, řine se na mou otrockou držku; Pánové ani nemusejí vydávat povel a když mi namíří proud chcanek na hubu, polykám jej...

Proud chcanek ustává. Zavírám oči, totálně vyčerpaný, jen pusou oddechuju. "Vstaň, zmrde!" Ztěžka se hrabu nahoru, abych vyhověl rozkazu Pána Luďka. Bolí mne každý pohyb. Sám bych asi nevstal, ale něčí ruce se mne chápou od paždí a táhnou mne nahoru. Ty ruce patří mladému blonďatému klukovi v černých kalhotech i v roláku. Fakt kořen, vnímám i přes svůj stav. "Odveď toho hajzla do jeho kotce!" zazněl strohý příkaz Pána Leoše.

"Ano, Pane," odpovídá chlapec. Taky otrok, dochází mi. Vede mne chodbou pryč; přecházíme dvůr a vcházíme do sousední budovy. Je tady tma, ale hoch mne vede jistě do malé komůrky, kde je na zemi nastlána sláma, jako v nějakém chlívku. Hodil mne na zem a zavřel za mnou s třesknutím dveře. Osaměl jsem v téměř naprosté tmě.

LEOŠ

Hledíme s Luďkem na našeho nového otroka. Je skoro neuveřitelné, jak se ten sebevědomý hezoun ze včerejška změnil v tuhle ubohou trosku! Stojí před námi s rukama zvednutýma nad hlavou, jako by se vzdával; dívá se na nás, napuchlá držka mu zúžila oči na dvě štěrbiny. Dýchá držkou, nos má asi ucpanej krví. Huba je plná podlitin a je, stejně jako jeho bílej rolák, zakrvavená, jeho oblečení je zválené a od chcanek a slámy, začíná pěkně páchnout. Celej jeho zjev vzbuzuje chuť si kopnout, ale má už zjevně dost.

"Co tady tak čumíš, zmrde!" zařval na něj Luděk. "Neumíš nám poděkovat za lekci, kterou sis zasloužil?!" "Děkuju vám za lekci, kterou jsem si zasloužil..." opakuje otrok zkrvavenými rty.

"Jseš hnusnej zmrd?!" přidávám se k Luďkovi. "Jsem hnusnej zmrd..." "Jseš ubohá svině?!" "Jsem ubohá svině..."

Řveme na něj střídavě a tak rychle, že stačí sotva reagovat. "Jsem tví vznešení Pánové?!" "Jste mí vznešení Pánové..." "Víš, že takovej hnusnej ksindl jako ty nás musí uctívat jako bohy?!"

"Hnusnej ksindl jako já vás musí uctívat jako bohy..." Prásk. Luděk mu vrazil facku, až se otrok musel chytit zdi, aby nepadl. "Neumíš mluvit sám, hajzle?!" řve na něj. "Jsem hnusnej ksindl...uctívám vás jako bohy... jsem ubohej zmrd..." opakuje stále dokola otrok. Z držky se mu po Luďkově ráně zase spustila krev.

Zavírám oči a vychutnávám si tohle otrokovo vyznání. Ty věty mne naplňují blahem. Otrok stále dokola opakuje, co se mu musí vtlačit do mozku. Už nikdy nebude svým pánem, navždy bude patřit nám. A otrokova držka stále opakuje:

"Jsem hnusnej hajzl...jsem buzerantská svině... jste mí vznešení Pánové a já vás ctím jako bohy...Děkuju vám za zaslouženej nářez...jsem bezcenný ksindl... jsem váš otrok, váš majetek... jsem ubohej zmrd..."

© Daniel Rolák [RolakD at seznam.cz]

You may also like:

HMboys