Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY LES II.

Oba dva vojáci si sedli na klády a zapálili si cigarety. Kouřil bych taky, ale nedovolil jsem si na to ani pomyslet.

"Ale ne, nejdřív si tě tak trochu vyzkoušíme." řekl Víťa.

"Jo, musíme vědět, co dokážeš a jak jsi poslušný." zasmál se Saša.

"Jasně, a taky si tě musíme vycvičit. Poslušnost se musí cvičit!" Pak sebral se země krátký klacek a hodil ho do trávy o kus dál.

"Přines!"

"Ale jak, pane vojáku? Jak ho mám, prosím, donést? Mám svázané ruce?" kňoural jsem.

Oba vojáci se zasmáli.

A na co máš tlamu, smrade? Seber ho tlamou a přineseš ho v zubech!"

Co jsem měl dělat? Po kolenou jsem se došoural ke klacku, sebral jsem ho neobratně do zubů a po kolenou jsem se šoural k vojákům.

"No vidíš, jak ti to jde," zasmál se Víťa, který mě hodil klacek a vzal mi ho z úst. Pak mě rozvázal ruce. Byl si jist, že neuteču. A opět ho odhodil.

"Běž, přines klacík!"

Znovu jsem se rozběhl po kolenou měkkou travou a sebral jsem už obratněji klacek do zubů a nesl jsem jej zpátky. Oba vojáci se tomu chlámali. Ještě dvakrát jsem běžel pro klacek.

"Přines klacek!"

Mezitím si Saša stáhnul levou nohou z pravé zablácenou holínku a odkopl ji kus do trávy a se smíchem rozverně přikázal:

"Přines botu!"

Botu? Mám vzít do zubů a přinést jeho botu? Tu špinavou zablácenou holínku?

"No, co je? Ty nerozumíš? Přines botu!" houkl voják.

"Klacek přineseš a holínku ne? V čem je rozdíl? Tak rychle! Botu! Běž! Přines botu!"

bylo mě jasné, že vojáci se nudí a já jsem jim přinesl zábavu, jaká se jim nenaskytne každý den. I Víťa se přidal:

"Tak na co čekáš, ty smrade? Máš přinést botu! Mám ti snad pomoct? Bude to horší…!"

Ale Saša ho gestem zarazil.

"No tak, čekám! Teď se pěkně po kolenou budeš plazit, pak sebereš tou svou špinavou tlamou moji holínku a hezky mě ji přineseš v zubech! Dělej! Jdi! Přines! Přines botu!"

Co jsem mohl dělat? Rudý ponížením jsem po kolenou lezl travou až k hozené holínce, očichal jsem ji a potom jsem ji vzal do zubů za horní okraj a nesl jsem ji Sašovi. Oba vojáci se hurónsky smáli. Holínka byla silně cítit a to mě enormě vzrušovalo.

Saša si ji po chvíli váhání vzal z mých úst.

"No vidíš, už začínáš být vycvičený, jako pejsek," smáli se oba dva vojáci.

"Tak ještě jednou, abys to nezapomněl," řekl Víťa, vzal Sašovu holínku, plivl na ni, přímo na nárt a hodil ji asi deset metrů do trávy.

"Přines botu!"

Už jsem neprotestoval a poslušně jsem se belhal po čtyřech pro hozenou vojenskou holínku. V tu chvíli za mnou Víťa křikl:

"A dej si pozor! Vezmeš ji pořádně do huby a chytíš ji tam, kam jsem plivnul!"

Myslel jsem si, že ruské vojenské holínky jsou těžké, ale opak byl pravdou, kupodivu, ta ruská vysoká vojenská bota byla mnohem lehčí, než naše vojenské kanady. Ale kolem nártu byla skutečně dost zablácená a navíc mokrá od Víťových slin. Ale bylo to neskutečné, a tak jsem otevřel dokořán ústa a pevně jsem ji zkousnul.

Opět mě udivilo, že je docela měkká a nedělá mě problémy nést ji v zubech. Ještě nikdy jsem nenesl nějakou botu v zubech, dnes poprvé… A hned ruským vojákům, kteří mě cvičí jako psa a hází mě boty, abych je aportoval. Studem bych se propadl, na jedné straně, ale na druhé straně jsem měl slastný pocit z tohoto ponížení.

Vojáky to pobavilo a tak se celá akce ještě asi pětkrát opakovala. Saša to ještě vylepšil tím, že mě vždy holínku strčil pod nos a poručil:

"Na, očuchej aport!" Očichal jsem tedy vždycky důkladně holínku. Nádherně voněla a Saša ji potom hodil, pokud možno co nejdál a hned na to přikázal:

"Přines botu!"

A Víťa se přidal a už zcela bez zábran mě označil jako psa.

"No vidíš, že to jde. Už aportuješ jako pes." Otočil se na Sašu a přidal:

"Podívej se, jak se českij rychle naučil aportovat, jak skutečný pes, co?" Saša se zasmál, naklonil se k Víťovi a něco mu pošeptal. Víťa se zasmál a kývnul hlavou. Saša řekl.

"Tak dost zábavy. Nu což, vlezl jsi na sovětské území a musíš za to být potrestaný. Myslím, že za to půjdeš do vězení."

Přes všechno ponížení, ale i jakousi slast, kterou jsem prožíval, ve mně zatraceně hrklo. Napadlo mě, že by mě mohli přišít nějaké vyzvědačství či cokoliv, v té to nebylo nic neobvyklého. Vyděsil jsem se skutečně. V hrůze jsem se díval na vojáky, jestli to myslí vážně, ale oba se tvářili skutečně smrtelně vážně.

Měl jsem za to, že takovýmito hrátkami to skončí, byl jsem z toho fakt docela vzrušný, ale najednou takový obrat…Skoro se mě zhroutil svět. Myslím, že si toho ti vojáci všimli a začali se culit. Ale mě do smíchu nebylo.

Zkusil jsem škemrat a přemlouvat je:

"Prosím, páni vojáci, já už to nikdy neudělám, fakt, já jsem zabloudil, já udělám co budete chtít, jen mě prosím nepředávejte nikam, já nechci do kriminálu, prosím…"

Ale vojáci se jen culili a něco si šeptali. Prosil jsem dál, dokonce jsem Sašovi objal nohy a líbal jsem mu holínky. Myslel jsem, že mě nohu vytrhne, ale klidně se na mě díval a nechával mě líbat jeho holínky. Nakonec řekl:

"No dobrá, když tak prosíš. Ale půjdeš s námi na rotu. Uděláme to jinak. Nebudeme tě nijak trestat. Ale týden budeš s námi na rotě, bereš?"

"Ano, samozřejmě, pane vojáku!"

Vyhrkl jsem nenadálým štěstím. Vyměnil bych v tu chvíli hrozbu kriminálu za cokoliv, co by mě navrhli. Oba se zasmáli.

"Dobrá," zasmál se Víťa a Saša řekl:

"Tak podívej, nemůžeme do vojenského prostoru přivést civilistu a ještě domorodce k tomu, to chápeš, ne?" říkal a oba se dusili smíchem. Nevěděl jsem samozřejmě, kam míří, ale horlivě jsem kýval hlavou jako nemocný osel a stále jsem pro jistotu objímal jeho nohu v holínce.

"Tak, to ti je jasné. Protože nemůže do vojenského prostoru žádný civilní člověk, rozhodli jsme, že jsi pes. O této chvíle jsi pes. Už nejsi člověk, jsi pes."

"Na hlídce jsme našli psa. Neměl pána a tak jsme se slitovali, nezabili ho, ale vzali s sebou. Půjdeš s námi a budeš nám sloužit jako pes. Naučíme tě našim, sovětským vojákům aportovat boty. Vezmeme si tě sebou a ty budeš všem klukům na rotě aportovat boty. Naučíš se, komu který holínky patří a budeš nám je aportovat k posteli!"

Hrůzou se mě sevřel žaludek, nevěděl jsem, jak moc to myslí vážně. Byl jsem z toho naráz dost špatný. Vyhlídky na brzký návrat se jaksi rozplývaly. Věděl jsem, že daleko neuteču. Ani bych to nezkoušel.

Když jsem přinesl jednu holínku, ještě jsem ji ani neodevzdal, letěla do trávy další.

"No tak, pse! Bota – aport! Přines botu! Přines botu, pse!"

Jak se skoro rychle nabažili házení klacku, házet mě holínky je bavilo neuvěřitelně dlouho. Ale i to skončilo a oba dva si nakonec holínky spokojeně nazuli.

Klečel jsem asi tři metry od Saši, který byl obutý první a díval se na mě. Podíval jsem se na něj, ale okamžitě jsem zrudnul a sklopil jsem oči, když se Saša usmál. Pak jen lehce hvíznul a plácnul se po stehně.

Napadlo mě, že bych měl k němu přilézt po kolenou, ale nějak jsem to chtěl odložit. A Saša se samozřejmě ozval:

"Ech, pse, ty nerozumíš povelu k noze? Copak nevíš, jak se volá na psa? Na psa se pískne a pes přiběhne pánovi k noze."

Poslušně jsem přilezl.

Víťa se zasmál a Saša se zeptal:

"Poslyš, měl jsi někdy psa?"

"Ano, měl, cvičenýho vlčáka. Chodil jsem s ním na cvičák," přiznal jsem a pak jsem si to uvědomil. Oba se zasmáli.

"Á, tak ty dobře víš, ty smrade, jak se volá pes a co má udělat! No, myslím, že si tě vezmeme taky na náš cvičák…" řekl Saša a jen tak, klidně mě kopl do boku, až jsem se převalil a v zápětí mě položil podrážku holínky na obličej. Teď jsem se skutečně lekl.

"Promiňte pane vojáku, já vás fakt budu poslouchat, prosím, poslouchám, prosím… vidíte, pane vojáku, budu poslušný…. boty vám budu nosit v hubě… prosím, nebijte mě, prosím…prosím…"

Saša se ušklíbl.

"Vidíš, smrade, najednou prosíš…!"

Strčil mě špičku holínky před ústa a klidně řekl:

"No, uvidíme. Teď odpověz na jednoduchou otázku. Co máš u tlamy?"

Nechápal jsem, co tím myslí. Horečně jsem přemýšlel, co mě čeká a co mám odpovědět. Nakonec jsem ze sebe vysoukal:

"Mám u tlamy botu svého pána, pane vojáku," a strachem se mě sevřel žaludek.

"No vidíš, tak je to správně. Pes musí mít tlamu u bot svého pána."

V tu chvíli se do toho s potlačovaným veselím vmísil Víťa.

"No, pse, a co chce pes jako ty? Co má dělat tvůj psí jazyk? Rozumíš? Odpověz!"

A tlak Sašovy holínky zesílil. Proboha, co mám říct? Nevěděl jsem, co říct, co dělat… Nakonec jsem v ponížení vykoktal:

"Můj psí jazyk … lízat vaši holínku, pane vojáku?"

"No konečně jsi na to přišel," chechtal se na celé kolo Saša.

"Psi, jako jsi ty, nemají jazyk na to, aby mluvili. Nejsme zvědaví, jak komolíš naši řeč. Tvůj jazyk není k tomu, abys mohl mluvit, ale na to, abys mohl lízat holínky svým pánům, nám, sovětským vojákům."

"A víš co se stane psovi, který líže špatnou botu?" zeptal se Víťa a hned si také odpověděl:

"No to je jasné. Když pes jako ty nechce svým jediným pánům, sovětským vojákům, rudoarmějcům, poslušně lízat holínky, a ještě vleze sem, tak ho jednoduše zastřelíme…"

Už jsem nevěděl, jestli si dělají srandu, nebo to myslí váženě. Byl jsem úplně vyřízený. Začal jsem prosit a koktat:

"…prosím, pane vojáku, já chci být dobrý pes, já budu poslušně lízat vaše holínky, budu váš oddaný poslušný pes, udělám cokoliv co poručíte… prosím… prosím… pane vojáku, prosím… budu vám lízat holínky, prosím…"

Saša mě přerušil kopancem.

"Tak, pse. Máš poslední možnost promluvit. Poslední slova a potom už budeš jenom štěkat a kňučet jako pes. Tak, o co poprosíš jako správný pes? Rozmysli si to!"

Řekl Saša docela hrozivým hlasem a na dovršení výhrůžně natáhl závěr samopalu. Stejně natáhl samopal i Víťa. Zpotil jsem se strachy.

"Poníženě prosím, pane vojáku, dovolte mě, prosím, abych směl vám, sovětským vojákům, mým jediným pánům, rudoarmějcům, sloužit jako pes, toužím být rudoarmějcům u nohy, žít jako pes u nohy vojáků, můj psí jazyk vám bude lízat navždy holínky, poníženě prosím, pane vojáku…"

Oba dva vojáci se tomu strašně chechtali a nakonec Saša řekl.

"Dobrá, vypadá to docela upřímně, že to myslíš docela vážně. Takže teď tvoje poslední slova – pak už budeš jenom štěkat. No?"

"Poníženě prosím, pane vojáku, dovolte mě, abych vám oběma směl olízat holínky."

Víťa se zachechtal a Saša uvolnil nohu a jednoduše klidně přikázal:

"No, správně, pse. Tví páni mají špinavé holínky. Tak hezky pořádně vyplázni ten svůj psí jazyk a důkladně mám olízej boty!"

A já jsem vyplázl jazyk a poslušně jsem lízal tuhou kůži vojenských vysokých bot.. Lízal jsem je tak dlouho, až byly holínky obou vojáků dokonale čisté…

© Psovod [jipop at quick.cz]

You may also like:

www.thugboy.com