Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY LES

V zamyšlení jsem chodil po lese, ani jsem si neuvědomoval, kde jsem. Když tu se za mnou ozvalo ruské zvolání:

" Stůj! Ruce vzhůru!"

Zatraceně jsem se lekl. Věděl jsem, že tady někde je ruský vojenský prostor, ale měl jsem pocit, že jsem od něj ještě daleko. Hrklo ve mně. Okamžitě mě napadlo, že jsem si zadělal na pěknou šlamastyku.

Hned jsem poslušně zvedl ruce nahoru.

" Dej ruce za hlavu a pomalu se otoč!"

Opět jsem poslechl, propletl jsem prsty za hlavou a pomalu jsem se otočil. Měl jsem strach. Dneska jsem měl skutečný strach, zvlášť, když jsem slyšel cvaknout závěr natahovaného kalašnikova. Když jsem se otočil, díval jsem se do tváře mladému ruskému vojákovi, vojínovi, v uniformě a neuvěřitelně zablácených holínkách, který mě mířil hlavní samopalu na břicho. Pár kroků od něj stál druhý voják, také vojín. Oběma bylo tak devatenáct, dvacet let. Oba si mě zvědavě prohlíželi. Bylo mě třitřicet a rozhodně se mě nechtělo být zabit.

" Klekni na kolena!"

houkl mladý voják a já jsem si před ním poslušně klekl.

" A teď lehni na břicho! A žádné hlouposti!" poručil znovu a já jsem poslušně lehl na břicho, ruce stále za hlavou. Viděl jsem pouze vojákovy zablácené holínky. V tu chvíli přistoupil druhý voják, chytil mě za zápěstí, zručně a hbitě mě zkroutil ruku dozadu, zacvakl kovová pouta a hned na to chytil moji druhou ruku a přicvakl ji. Ležel jsem na břiše, obě ruce spoutané za zády.

V tu chvíli voják, který na mě mířil, přistoupil ke mně. Špičku své zablácené holínky vsunul pod moji bradu a nohou mě zvedl hlavu. Cítil jsem vůni bláta a jeho holínky. I přes všechnu nejistotu a strach jsem pocítil vzrušení.

Voják si mě prohlížel a potom se mě zeptal jako nějakého nezbedného kluka:

" Co tady děláš, ty smrade?"

Už to, jak mě nazval, mě přivodilo další vzrušení. Dával mi najevo, kdo je tady pánem.

" Já... já... já jsem asi zabloudil..."

Druhý voják, který přišel, mě kopl holínkou do boku.

" Jak to mluvíš se svými pány, ty svině!? Ty nevíš, jak se správně odpovídá pánovi, prase!? Myslím, že tě budeme muset naučit slušnýmu chování!"

Vyhekl jsem bolestným překvapením z kopance a řekl jsem:

" Promiňte, pane vojáku, já jsem asi zabloudil, pane vojáku. Odpusťte mi to, poníženě prosím, pane vojáku!"

" No, to už je lepší... ty smrade!"

řekl s úšklebkem první voják a nechal mě svou vysokou botu těsně u obličeje.

" Ty nevíš, že sem český prasata nesmí? Tady je sovětský vojenský prostor. Tady nemáš co dělat. Myslím, že jsi špión, chtěl jsi vyzvědět, co se tady děje. No, naši si s tebou už poradí..." řekl druhý voják a znovu mě nakopl těžkou vysokou vojenskou botou.

Teď jsem se skutečně lekl. Už jsem dostal skutečný strach. Co se stane. Jasně že jsem nebyl žádný vyzvědač. Prostě jsem se šel projít lesem, chtěl jsem si to nablížit zpět a dostal jsem se do ruského vojenského prostoru.

" Pane, já vím že sem nesmím, promiňte pane vojáku, já už to víckrát neudělám, pane, fakt, promiňte mi to páni vojáci..."

Oba dva vojáci se rozesmáli jako na povel. Měli ze mě náramnou srandu. Bavili se tím, že je tak starý chlapík jako já, takovým poníženým způsobem prosí.

" No to víš, že to už neuděláš, ty prase," ušklíbl se druhý voják a kopancem mě vyzval, abych se postavil.

Není jednoduché vstát, když ležíte na břiše před mladými hezkými vojáky, kteří se vám líbí, současně máte strach, ale hlavně máte spoutané ruce za zády. No, nakonec se to povedlo a já jsem vrávoravě vstal. Vojáci mě s úšklebkem pozorovali. První zahájil výslech.

" Tak co tady děláš, ty špinavý smrade?"

" Pane vojáku, skutečně, prosím, věřte mě, já jsem šel na procházku do lesa a zabloudil jsem, pane, prosím, odpusťte mi to, prosím, já, já už jsem nebudu chodit, pane..."

Druhý voják se zasmál.

" To není tak jednoduché, propustit tě. Tohle je sovětský vojenský prostor a sem žádný český prasat nesmí strkat svůj špinavý psí čumák. Propustit? To nejde... Leda že bys nás hezky poslušně a pokorně odprosil. No, víš, jak jsi to dělal, když jsi byl malý? No tak, hezky odpros své pány! Nebo nevíš, kdo je tvůj pán?"

" Vím, pane vojáku. Vy jste tady pány. Vy jste můj pán, pane vojáku..." vysoukal jsem ze sebe, plný ponížení.

No vidíš, že to víš. My jsme tví páni! Tak teď pěkně poslušně odpros své pány, psisko!"

První voják se zachechtal nápadem svého kamaráda a poručil:

" No tak, pěkně na kolena a odpros každého pána zvlášť, ty malý špinavý prase!"

Ano, byla to síla. Muset kleknout na kolena a odprosit dva mladé vojáky jako malý kluk... ocas se mi začal stavět.

" Tak bude to? Na kolena a odprosit, ty pse!"

zařval na mě z ničeho nic druhý voják, chytil mě za šíji a přinutil mě kleknout a sklonit hlavu dolů ke svým botám.

" Ták, a teď hezky pana vojína Sašu odprosíš, dělej, pse!"

Rudý ponížením a vzrušením jsem upáral oči na vojínovy zablácené holínky a koktal jsem:

" Poníženě prosím, pane vojáku, odpusťte mě, že jsem sem vlezl, já už to víckrát neudělám, opravdu, pane vojáku, prosím, moc poníženě prosím, už to neudělám...prosím..." blekotal jsem a Saša se chechtal. Ukázal na druhého vojáka a poručil mě:

" Tak, správně, ty smrade. A teď odpros tady Víťu, dělej. A taky řekni, že jsi malý špinavý psí smrad!"

" Pane, vojáku, jsem malý špinavý psí smrad a moc a poníženě prosím o odpouštění, víckrát to neudělám, prosím, pane vojáku..." kňučel jsem, rudý ponížením, na kolenou před mladými ruskými vojáky, kteří z toho měli náramné povyražení.

" No jo," řekl Saša, " ale za každý přestupek musí být trest. Musíme tě potrestat, aby sem už nelezl. Musíš si zapamatovat, že sem nesmíš strkat tu svou psí tlamu."

" No, jo, to je jasný," přitakal Víťa, " potrestat tě musíme. Řekni, no, popros o trest!"

" Páni vojáci, poníženě prosím o trest, že jsem sem strčil svou psí tlamu," přisadil jsem si, protože jsem se cítil silně vzrušený a vojáci se mě líbili ... a jim se tato situace zřejmě taky velmi zamlouvala. Myslím, že to pro ně bylo báječné povyražení...

Otočil jsem se k Sašovi. Moc se mě líbil. Byl urostlý, dost vysoký, tak 185 centimetrů, docela svalnatý a měl moc hezkou, pohlednou tvář se světlými, na krátko ostříhanými vlasy, lodičku měl posunutou do týla a vepředu se mu dral ven chomáček plavých vlasů. Měl zvláštní, chvílemi laskavé, chvílemi kruté modré oči.

Stále na kolenou, s rukama spoutanýma za zády, jsem poprosil:

" Pane vojáku, poníženě vás prosím o potrestání a o trest, pane. Udělám co poručíte, pane".

" No dobře, dostaneš trest, když o něj tak hezky prosíš... Jsi obyčejný malý špinavý smrad. Jsi frocek, který zlobí a proto zasloužíš trest. Tak za trest nám .

© Psovod [jipop at quick.cz]

You may also like:

GBU