Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY LEKCE POKORY A POSLUŠNOSTI

Přivezl jsem svého Pána autem k hospodě, kde se scházívali chlapi

tvrdšího ražení. My, otroci, pokud nás pánové vůbec brali s sebou,

jsme vždy čekali venku, dovnitř smělo jen panstvo.Nejinak tomu je i

dnes večer.Čekám sám u Pánovy oktávky na parkovišti.Vlastně sám

tak docela nejsem.Čeká tady se mnou ještě jeden otrok. Znám ho od

vidění, už jsme se dříve při podobné příležitosti setkali.

Neoslovil jsem ho nikdy, protože jsem měl zakázáno od svého Pána

bavit se s jinými otroky, ale věděl jsem už, že se jmenuje Lukáš. Je

to pohledný mladík, může mít nejvýš něco přes dvacet, má hezkou,

pravidelnou tvář, hnědé krátké vlasy sčesané doleva, pěkné zelené

oči, a pravidelnou postavu. Na sobě má červenou mikinu s výstřihem

do V, pod ní bílou košili, a rifle. Prostě kluk jak cumel.

Od té doby, co mne Můj Pán zotročil, jsem s žádným klukem nic neměl,

i když dřív jsem to dělával docela často. Pán ze mne tyto choutky

vymlátil a nahradil je bezmeznou úctou k Sobě, či spíše jsem si

myslel, že tomu tak bylo. Teď mě ale dráždivě přepadla stará touha.

Bojoval jsem vnitřní boj, vědomí mé povinnosti otroka vůči svému

Pánovi se svářilo s tímhle chtíčem...

Koukám se na Lukáše, nemůžu se ovládnout. Také on mě sleduje, a

zkušenost mi říká, že mu nejsem lhostejný. Třeba bojuje stejný boj

jako já...

Kruci, copak to znamená, že si do konce života už neužiju s

takovýmhle klukem?! To není možný...Tahle skoro zoufalá myšlenka se

mi honí hlavou, když konečně přistupuju k Lukášovi. Sleduje mne

pohledem tázavým, ale je v něm i touha, určitě.

"Ahoj", oslovím ho s vyprahlým hrdlem a s vědomím, že dělám něco

zakázaného.

"Čau", odpoví Lukáš.

"Jak dlouho už sloužíš?" ptám se; nevím, nač jak jinak zahájit hovor.

"Asi rok" odpoví Lukáš.

"Já taky asi tak,"říkám.

"Těžká služba?"naváže tentokrát Lukáš.

"Jak kdy," odpovídám.

Odmlčeli jsme se. Dívám se Lukášovi do rozkroku. Tam si tak

šáhnout...Lukáš se náhle otočil a přešel k nedaleké lavičce. Usedl na

ni a usmál se na mne. Pomalu a nesměle přistupuji a přisedám.

Klasická hra začíná. "Nenápadně" položím ruku na lavičku vedle

Lukáše. Ten zaeraguje stejně. Naše ruce se setkaly. Pak jeho ruka

pokračuje pomalu na mé stehno a moje zase na jeho. Pohlédli jsme na

sebe.

"Podniknem něco?" ptá se Lukáš chvějícím se hlasem. Sám se celý

chvěju, cítím šimrání v rozkroku a můj ocas se napřímil, když

odpovídám, taky roztřeseně: "Jo-ale kde?"

"V autě?" navrhne tázavě Lukáš. Vyslovil tak, nač jsem sám myslel.

Rozbušilo se mi srdce vzrušením a strachem. Tahle myšlenka byla

prostě šílená! Pár metrů od našich pánů taková ukázka neposlušnosti!

Kdyby nás odhalili... Doslova se mi rozcvakaly zuby při tom

pomyšlení, vůbec se neodvažuji tu myšlenku dál rozvádět. Mé vzrušení

opadlo, ale stačilo, abych se znovu podíval na hezkou tvář Lukášovu,

a touha po tom klukovi mne znovu ovládla.

"Dobrý. V našem, je větší,"říkám, vlastně tlačím slova přes stáhnuté

hrdlo a snažím se přimět rozechvělé rty a jazyk k poslušnosti. Také

Lukáš je pořádně napjatý, jen s přemáháním se usměje a kývne.

Jdeme k autu.

Otevírám zadní dveře a pouštím Lukáše na zadní sedadlo. Lukáš si na

ně lehá a svůdně se na mne usměje. Už to nevydržím a vrhám se na něj.

V těsném prostoru zadních sedadel se odehrává vášnivá scéna, jejímiž

účastníky jsme my dva. Tiskneme se k sobě, naše napjaté ocasy, zatím

skryté v kalhotách, třeme o sebe, setrváváme v pevném sevření a

líbáme se něžně na tváře, rty,...Hladíme se a laskáme,Lukášova ruka

sjíždí po mých zádech k mým půlkám a zkušenými hmaty pouští

elektrické impulsy do měho těla. Snažím se odpovědět, jak nejlépe to

umím, a podle Lukášova chvění soudím, že s úspěchem. Pronikám rukou

pod Lukášovu košili a hladím ho po zádech, prohmatávám a hladím jeho

boky - Lukáš reaguje dráždivými záchvěvy a vzdechy - a konečně i

břicho a prsa. Lukáš pronikl rükou pod můj rolák a dráždil mi

příjemně bradavky.

Rozpínám Lukášův poklopec a vysvobozuju jeho nadrženého ptáka. On

několikrát zmáčknul mé koule přes kalhoty; pokaždé jsem se zachvěl

vzrušením a vydal slastný sten. Pak i Lukáš vytáhl mého ptáka a začal

jej příjemně mnout. Zmítají mnou silné pocity, celého mne ovládají,

nemůžu se jich nasytit; nasávám vůni Lukášova těla, pohyby mých rukou

jsou stále rychlejší. Náhle si Lukáš strhává rázným pohybem svetr, já

toho využívám a začínám rozpínat jeho košili. Lukáš mi přetáhne rolák

přes hlavu, takže mám oblečené jen rukávy, přitiskne se k mým

bradavkám a začne je líbat a laskat ústy. Hladím jeho roztomilou

halvičku a tisknu si ji na hruď, třesu se a sténám blahem. Lukáš se

sune níž, já si sedám na sedadlo, jednu nohu nahoře a jednu na zemi,

on, mezi mými nohami, jde do kleku, bere do úst mého ptáka a začíná

jej kouřit. Zavírám oči, probírám se maně v jeho vlasech, můj pták

trčí jako kopí, Lukášův jazyk jej jemně, nepopsatelným způsobem

laská...

"Zmrdi!!"

Nádherné slastné pocity střídá naprostá hrůza. Venku stojí Můj Pán!

Chvatně se snažíme s Lukášem na sebe natáhnout své věci, ale Pán

popadl Lukáše za vlasy a vyhodil ho z auta. Lukáš se s heknutím

rozplácl na asfaltu a vzápětí dostal jednu kanadou do břicha.

"Aúúú!"řve Lukáš a svíjí se na zemi. Rychle jsem si přetáhl rolák

zase přes hlavu - ve zmatku jsem si neuvědomil, že mám venku

koule. Než to napravím, následuju Lukáše i já já-parádním obloukem

letím ven z auta, ještě v letu schytávám kopanec do břicha a dopadám

tvrdě na zem. Přidávám se svým vytím k Lukášovi.

"S tebou ať si to vyřídí tvůj pán, ksindle," nakopl Pán Lukáše.

"A ty vstávej!"zařval na mne. Polušně jsem se

postavil.Plesk!Plesk!Prásk!Plesk! profackovává mne Pán, hlava mi lítá

ze strany na stranu, potácím se, mžitky před očima...Pán mne popadl

pod krkem, praštil se mnou o auto a vzápětí dostávám ránu pěstí do

žaludku a když se ohnu v pase, mezi lopatky. Okamžitě jdu k zemi,

doprovázeje oba údery výkřikem.

"Aúúúú! Ách!"

NA zemi mne ještě Pán nakopne.

"Hajzle," uleví si.

"Pane...," pronesl Lukáš škemravě. Stále je na zemi, teď v kleku.

"Pane, dovolte mi, prosím, vzít si z vašeho auta moje věci..."

"Dobytku!" nakopl jej Můj Pán. Sáhl do auta a vyhodil Lukášův svetr.

"Tady máš, hajzle, ať neděláš svýmu pánovi ostudu."

"Pane...ještě košili, pro-Aúúú!"

Lukáš se svíjí na zemi po parádním kopanci do břicha.

"Pro tu si přijdeš, až si o tom promluvíš se svým pánem. Teď za ním

půjdeš a pěkně se mu přiznáš - ke všemu, dobytku!"

Pán ještě jednou Lukáše nakopl, pokynul mi, abych sednul za volant, a

jedeme domů.

"Do sklepa, hajzle!" velí Pán ostře po našem příjezdu. Poslušně

sbíhám do mučící místnosti, následován Pánem. Ten jde rovnou na věc.

Prásk! Prásk! Buch! Prásk! dopadají prudké rány na mé břicho a do

obličeje. Vyrážím bolestné skřeky a vrážím zády do zdi. Můj Pán ke

mně pomalu přistupuje, chytá mne levičkou pod krkem, pravičkou

rozpíná můj poklopec a vytahuje mého ptáka a koule. Začíná je mnout a

drtit. Křivím tvář a hekám bolestí, k velké radosti Mého Pána, ovšem.

Kroutím se těžko popsatelnou tupou bolestí.

"Jaúú!Ssst!Jaú!Áách!" sténám a hekám.

"Hajzle!"

Tímto slovem teprve začala pořádná lekce. Úder pěstí do tváře, rána

do břicha - jdu do předlonu, nová rána do obličeje a poroučím se k

zemi.

Pán mne popadl za bradavky a vytáhl opět do stoje.

"Co se tady válíš, dobytku!" zařval na mne. Třískl mnou zase o zeď,

napřáhl se k ráně-

Buch!rána do břicha.

"Aúú!"řvu a jdu do předklonu-

Prásk!do oličeje-

"Aúáh!"vyrážím ze sebe a jdu zase k zemi. Pán mne novu tahem za

bradavky nutí povstat a udeří mnou o zeď. Lekce pokračuje ve stejném

stylu - Pán si ze mne udělal boxovací pytel. Schytávám údery v

rychlém sledu.

Břicho, držka, držka břicho.

Buch! Prásk! Prásk! Buch!

"Á-Áách! Aú! Áá!"

Pád.

Vztyk. Třískunutí o zeď.

Břicho, držka.

"Á-aúú!"

K zemi.

Pána tahle hra baví vlášť když každou ránu provázím boestným

výkřikem.

Situace se opakuje: úchop z bradavky, vztyk, třísknutí o zeď - a úder

hřbetem ruky přes držku mne opět málem pošle k zemi.

Prásk!

"Ááá!"

Teď jsem to ustál, vzápětí však dostávám pecku do břicha i ránu pěstí

do obličeje zároveň.

BUCH!

"ÁÁÁÁ!!" řvu a jdu ve svíječkách k zemi. Sotva sebou plácnu na

podlahu, zvedá mne Pán za vlasy znovu nahoru - a rovnou ke zdi.

"Ksindle," zasyčí - a kopne mě kolenem do koulí...

Něco tak srašného jsem ještě nezažil. Temno před očima, nesmírná

bolest vystřelila do celého těla, mám dojem, že se musím v příštím

okamžiku posrat.

"ÁÁÁÁ!!!Aúúú!Aíííí! Éééch!" Bolestný řev, který následoval po

kopanci, přechází v kvílení a skučení. Žuchnu sebou na zem, držím se

za koule, svíjím se jako červ, z očí mi tečou slzy.

"Aúúú! Aúú! Áách! Ssst! Áííí!" kvílím a brečím. Kopanec do břicha,

kerý jsem schytal po dopadu jako bonus, teď téměř nevnímám, tak mne

ovládá bolest v koulích.

"Sračko." Své mínění o mně doporovodil Pán plivancem.

Jen pomalu se uklidňuju. Pán však má pro mne přichystáno pokračování.

Popadne mne za vlasy a kopanci mne pobízí k plazení směrem ke kříži,

tvořenému dvěma břevny do tvaru "X". Přivázal mne ke kříži zády,

odhrnul můj rolák a přetáhl mi jej přes hlavu, takže mé břicho je

odhalené. Celý se chvěju strachem a rozčilením, takřka drkotám

zuby o sebe. Pán vytáhne dvě svorky a připevní mi je na bradavky.

"Sssst," zasyknu bolestí a zkřivím tvář. Můj Pán se na mne chvíli se

zalíbením dívá.

Pak náhle vytasil svůj býkovec a začal mne tvrdě řezat přes břicho.

"ÁÁÁÁÁÁÁ! AÚÚÚÚÚ! JAÚU!" doprovázím každou ránu bolestným řevem,

zmítám sebou, hážu hlavou ze strany na stranu, ale býkovec dopadá

dál nemilosrdně na mé břicho, které se pokrývá místo vedle místa

jelity.

Výprask ustává, prudce oddychuji; zase na mě spočine Pánův spokojený

pohled.

Pak náhle strhnul svorky z mých bradavek. "JAÚÚÚ!" zařvu. Pán chvíli

posečkal a připnul mi svorky znovu, tentokrát pootočené do jiné

polohy. Napnu se bolestí, a syčím a tiše vzlykám; je mi, jako by mi

někdo do bradavek říznul nožem.

Po tváři mi stékají slzy, ale Pán je neúprosný. Znovu se ozve svist

býkovce, znovu dopadají rány, a já mám pocit, že mám břicho snad na

sračku. Už ani řvát pořádně nemůžu, hlasivky mám vyhraptělé, vydávám

jen jakési neartikulované zvuky, chraptění se mísí se vzlyky, tvář

mám zalitou slzami...

Pán mi dáváš na chvíli oddech. Visím na kříži naprosto vyčerpán a

brečím. Pán ke mě opět přistupuje a strhává mi zase svorky z

bradavek.

"Áááá!"z mého hrdla se dere něco mezi výkřikem a táhlým vzlykem,

bolest je mnohem silnější než před tím.

To ještě netuším, jak strašná věc mě čeká! Ale Pán se už postará, aby

má předtucha ještě zvýšila mé utrpení - a pohladil mě býkovcem přes

rozbolavělé bradavky. I lehký dotyk ve mně vyvolá pocit dost silné

bolesti, a já už tuším, že se Pán chystá mne mlátit přes prsa.

"Proboha, ne, ne, Pane můj, prosím Vás, slitujte se..." Můj brekot

zarazí facka, až se mi zajiskří před očima.

"Drž hubu, hajzle! Ty dobytku, moc si dovoluješ! Uvědomuješ si, co si

zasloužíš?" ptá se Pán vztekle.

"Ano, Pane, ano, já jenom..."

"Co jenom, ty svině? Popros o trest, čuráku, popros o pořádný nářez,

jaký si jako hnusný buzerantský zmrd zasloužíš!" řve na mne Můj Pán;

já jsem v naprosto zoufalé situaci, strašně moc se bojím, ale nevím,

jak z toho ven.

"Prosím..."

Ostrý svist utne mé žadonění.

Šleh!

"ÁÁÁÁÁÁ! NE! Proboha prosím, ne, já udělám všechno, já vás poprosím,

slitujte se...!" kvílím a brečím, téměř šílený tou hroznou bolestí po

ráně na bradavky.

"Tak dělej!" vyzve mne Pán.

"Já...já vás prosím o pořádný nářez, ja - jaký si - si jakko hhnusný

buzernatský zmrd za-zasloužím," jektám a koktám.

"Tak tady ho máš, teploušský zmrde!" cedí Pán skrz zuby.

Svist!

"ÁÁÁÁÁ!"

Svist!

"ÁÁÁÁÁ!"

Svist!

"ÁÁÁÁÁÁÁ!"

Rány dopadají na mé již tak zmučené bradavky a já šílím krutým

utrpením, bolest pulsuje z mých bradavek do celého těla, vydávám

nelidský řev, zmítám se...proboha, to snad nemůžu přežít...Ve chvíli,

kdy jsem bolestí téměř nepříčetný, ustává Pán s krutým výpraskem.

Uvolňuje mi pouta; nejsm s o udržet se na nohou a skládám se před ním

na zem. Ješě jeden kopanec - a Pán odchází, ponechávaje mne svému

osudu.

"Zmrde, ke mně!" slyším náhle povel Mého Pána. Vybíhám poslušně ze

sklepa. V předsíni k mému překvapení klečí před Pánem Lukáš. Je nahý,

patrně na Pánův rozkaz, svršky má vedle sebe. Zvedl hlavu a naše

pohledy se setkaly. Teď teprve vnímám míru jeho zubožení v celé

šíři-tvář je pokrytá podlitinami a opuchlá - asi se teď moc neliší od

mé. Jeho tělo - záda, prdel i stehna- je pokryto naběhlými jelity,

pozůstatek nedávného intenzivního bičování.

"Obleč se, hajzle," poroučí Můj Pán, sotva mne spatří. Mám totiž

stále rolák přetažený přes hlavu a koule a ptáka venku z kalhot. S

bolestným sykánm povel vykonávám - mé ztýrané břicho a hlavně

bradavky jsou tak citlivé, že i lehký dotyk s tkaninou vyvolává

bolest.

"Zajdeš tomu hajzlovi do auta pro košili. Dělej!" velí Můj Pán.

Vybíhám vykonat povel; po návratu hážu Lukášovu košili podle Pánova

pokynu na hromádku jeho věcí.

"Seber se a vypadni," velí Pán Lukášovi a následuje kopanec do

hrudníku, až sebou plácl Lukáš o zem.

"Ano, Pane," říká Lukáš poslušně, sbírá své věci a rychle se klidí po

kolenou ze dveří. Na cestu dostává ještě dva kopance.

Pán se obrací ke mně a upírá na mne svůj přísný pohled. Nepotřebuju

rány, ten pohled mi stačí, abych šel před Pánem k zemi.Cítím hlubokou

úctu ke Svému Pánovi, a vděčnost za to, že mi umožnil poznat tyto

hluboké prožitky.

Jdu do lehu na břicho a pokorně se plazím k Pánově noze. Svou úctu,

pokoru a vděčnost vkládám do poníženého polibku na Pánovu kanadu.

Tady je moje místo. U Pánových nohou.

© Dan []

You may also like:

HMboys