Hazing logo
ares25Write me
Goto the links
Goto the videos
Goto the stories
Goto the galleries
spacer

STORY ZASLOUŽENÝ NÁŘEZ

Sedím v tramvaji a hledím ven do jasného březnového dne. Sluníčko se

sice už koní k západu, ale stále ještě vyvolává pohodovou

optomistickou náladu.

Náhle slyším zvonění svého mobilu; vytahuju ho z kapsy-zvonění

přestalo, někdo mne jen prozvonil. Pohlédnu na displej-a cítím srdce

až v krku.

Můj Pán!

Idylka jarního dne je v tu ránu pryč. Vím, že mou povinností je

zavolat neprodleně Pánovi zpět, ale vím taky, že mne bude čekat pěkně

ostrý hovor-a tady v tramvaji! Se stoupajícím děsem čekám, než se

tramvaj doplouží k nejbližší zastávce, trvá to nekonečně dlouho,

každá vteřina zvyšuje mé napětí a hrůzu, protože tuším, jak stoupá

Pánův vztek. Nervózně postávám u dveří tramvaje; konečně zastávka!

Vybíhám, pár kroků z ostrůvku na naštěstí prázdný chodník, a volám

Pánovi. Mám sdce až v krku, když stísněným hlasem blekotám:

"Můj Pane, Váš otrok se Vám poníženě hlásí..."

"Ty zasranej hajzle!" utne mne Pán. "Jak dlouho mám čekat, než

zavoláš, zmrde?!"

"Promiňte, Pane, byl jsem v tramvaji...," omlouvám se.

"Ty svině, mě nezajímá, kdes byl, rozumíš hajzle? Nevíš , jak se máš

chovat ke svému Pánovi, dobytku? Seřežu tě, ty čuráku, že se

nepostavíš!"

"Ano, Pane, zasloužím si to..."

"Okamžitě přijedeš, svině, rozumíš?"

"Okamžitě, Pane...?"

"Neser mě, čuráku..."

"Promiňte, Pane, ano, přijedu okamžitě, jak poroučíte" snažím se

honem uklidnit svého Pána.

"Tak padej, zmrde!" končí Pán hovor.

Spěchám ke svému Pánovi, abych co nejdříve splnil svou

povinnost. Žaludek mám strachy sevřený, tuším pěkně tvrdý nářez, jsem

navíc tak, jak jedu z práce,v tmavě šedém roláku a hnědých

manšestrácích, nemám ani nic na převlečení, jen bundu přehozenou přes

ruku, a přitom na mně lekce od Mého Pána jistě zanechá, mírně řečeno,

nesmazatelné stopy. Je ale je mou povinností vyhovět přání Mého Pána

bez ohledu na svůj strach z bolesti nebo stud.

Pán bydlí ve svém vlastním domku, jehož sklepní prostory využívá pro

tvrdé lekce, jimž bývám podroben.

Konečně stojím u branky před Pánovým domkem. Zvoním. "Ano?"

ozve se v hlásiči.

"Váš otrok, Můj Pane!" hlásím se.

Beze slova odpovědi se ozve bzučák. Vstupuji na pozemek a pokračuji

dále k domku.

Otvírám dveře a rozechvěle vstupuji.

Můj Pán stojí hned v předsíni !Krásná, svalnatá postava, uplé džíny,

tričko bez rukávů.

Padám ihned na kolena a lokty a udeřím hlavou o zem.

"Poníženě se Vám hlásím k dispozici, Můj Pane," hlásím se

pokorně.

"Do sklepa, svině!" velí přísně Můj Pán. Poslušně vstávám a jdu

udaným směrem. Můj Pán mne následuje. Ve sklepní místnosti rozsvítí a

já se ustrašeně rozhlížím. Vidím známou místnost vybavenou stroze,

ale dostatečně pro účel, pro který je používána- pro lekce, které mi

Můj Pán uděluje. Místnost má rozměry asi 4x3m, je v ní trestná

lavice, kříž a kladka.

Otáčím se na svého Pána. Můj Pán postupuje směrem ke mně pomalým,

rozhodným, pevným krokem, naznačuje svou pravou pěstí údery do

levé dlaně. Ochromený strachem nejistě couvám, zdá se mi, že pod

svýma rozechvělýma nohama nenacházím pevnou půdu.

"Pro-prosím, slitujte se," žadoním, i když vím, že marně. Pán ke mně

náhle přistoupil a v okamžiku mi vrazil pěst do břicha.

"Aúúú!" řvu. Pán mne uchopl pod krkem za límec roláku. Přitáhl si

mne, takže cítím v obličeji jeho dech. V Pánově tváři se zračí

zloba a opovržení. Oči má zúžené, ústa potevřená a bradu vysunutou

dopředu. "Ty hajzle," syčí mi do tváře. Strach mě celého ovládá, celý

se chvěju a vyděšeně hledím na svého Pána. Náhle jako blesk dopadne

Pánova pěst na mou levou tvář."Áááá!" řvu, bolest mi proniká celou

hlavou, před očima se mi zatmělo a zajiskřilo, zdá se mi, že se mi

mozek v lebce otočil o 180° a já letím několik kroků a rozplácnu se

o zeď. Nestačím si ani uvědomit děsivost své situace a schytávám

prudkou ránü do zad. "Áá!" zařvu a jdu do záklonu, ale Pán mne znovu

přirazil ke zdi, další rána do zad - a smýknul se mnou na zem; cestu

dolů doprovodil kopancem pod levá žebra. "Ááá-ááá!" vyrážím ze sebe a

plácnu sebou na zem.

"Vstaň,"poroučí Pán. Vstávám, ale celý se chvěju, zatím spíš strachem

než bolestí. Vím, že co jsem slíznul, je jen předkrm.

Pán mne přirazil zády ke zdi, prudce mě chytil za krk, dlaní zatlačil

na ohryzek a prsty stlačil tepny. Mám temno před očima a jen

chroptím.

Pán opět přiblížil svou tvář těsně k mé. "Svině,"syčí mi do

obličeje. Zachrchlal a flusanec se přilepil přímo na mou hubu.

"Olízni to, šmejde," poroučí Pán. Poslechnu."Prase," syčí Pán a

vzíápětí mne udeří hřbem pravé ruky přes hubu.

Prásk!

"Aú!" vyjeknu a málem padám, ale Pán mne zachytil, znovu mnou

třísknul o zeď a stisknul mi krk.

"Kdo ti dovolil padat, dobytku?!" řve mi do ksichtu. Snažím se

vykoktat omluvu: "Promiňte, Pane..."

Prásk!

"Aúúú!" moje otrocká držka slízla další zasloužený úder; temno před

očima, nohy se mi podlamují, ale držím se, seč můžu, abych nepadl;

tentokrát se sám dostávám do vzpřímné polohy, což vyloudí na tváři

Mého Pána spokojený úsměv. Vzápětí však schytávám úder pěstí na solar

a zároveň pořádnou facku do pravé tváře.

"Áá-ách!" dere se z hlubin mého těla a jdu k zemi jako pytel.

"Vstávat, hajzle," poroučí mi Pán.

Hrabu se ze země. Sotva jsem se postavil, Můj Pán po mně

vystartoval.

Prásk!

"Aúúú!"-

rána pěstí pod levé oko, pronikvá bolest projela mou lícní kostí,

temno a jiskření před očima, hozen silou úderu letím několik kroků a

narážím na zeď, zachytávám se jí, abych nepadl, Pán je však vzápětí u

mne, prudce mě otočil směrem k sobě, chytil mě pod krkem a-

Buch!

"Á-Áááách!" vyrážím nelidský skřek, jak Pánova pěst pronikla do mého

břicha a hýbám se bolestí v pase.

Prásk!

"Aúúúú!"

další rána na obličej, tentokrát do pravé tváře, letím podél zdi,

kterou ometám svým tělem, a končím v rohu, kde se zachytávám stěn,

ale Pán je v mžiku u mě a kroutí mi ruku za zády.

"Aúú-sst-aú," sténám. Pán mě chytil za vlasy a začal mnou třískat o

zeď. "Ach! Aú! Aú!" řvu po každém nárazu. Pán mne hodil na zem, ale

hrabu se zase nahoru-Mého Pána rozzuří, když se předčasně válím,

takhle můžu pořád doufat, že nepřijdou ke slovu Pánovy nohy...

Prásk!rána mezi oči-

"Áááá!" řvu bolestí a letím vzad, do protějšího rohu, přemáhám bolest

a vyčerpání, abych nepadl, ale Pán je už zase u mně a následují

tvrdé údery do břicha, hrudníku, obličeje, přesně mířené a s

dokonalým deptajícím účinkem.

Buch! Prásk! Prásk! Buch! Prásk! dopadají rány.

"Aú! Á-Áááách! Áááá! ÁÁÁÁ!" řvu olestí, lítám ode zdi ke zdi. Nakonec

už nemůžu a padnu na zem-dnes zkopání neujdu.A Můj Pán mě skutečně

zasypává kopanci, do hrudníku, paží, stehen i břicha, svíjím se u

jeho nohou jako červ a snažím se prosit o slitování-marně...

"Ne, prosím, Pane-Ááá! Prosím, sli-Aú! Ááá! Ne, prosím-Aú!"

Mé zoufalé výkřiky se mísí se vzlyky, jsem vyčerpán neutuchajícím

přívalem bolesti a stálým strachem z dalších ran, řvu, brečím,

hekám...

Konečně Pán ustává. Zůstal jsem ležet na břiše a sténám. Mám trochu

podobný pocit jako ve vaně, když odteče voda: uvědomuji si tíhu svého

těla, které doléhá na kamennou, studenou podlahu. Trochu se nadzvednu

a opřu se o loket levé a dlaň pravé ruky.

Vzhlížím na svého Pána, na jeho krásné, urostlé tělo a přísnou tvář,

uědomuji si, jak parádně mne řezal. A u jeho nohou, já, ubohý

zdeptaný zmrd, v bolestech, pociťuji hlubokou úctu a lásku k tomuto

dokonalému muži, vím, že si ten nářez zasloužím, že jej potřebuji,

abych si pořádně uvědomil, kde je mé místo - u Pánových nohou.

Pravá noha Mého Pána se dává do pohybu a já schytávám kopanec do

hrudníku. S heknutím sebou zase plácnu na zem. Pánova noha je asi jen

deset centimerů od mé huby. Připlazím se a pokorně líbám nohu, která

právě nakopla mé zmrdovské tělo.

Pán si nchává opakovaně líbat kanadu, pak udělá úkrok stranou a já

cítím, jak si na mě sedá a dává mi ruce za zády k sobě; pak cvakla

želízka a ruce mám spoutané.

"Ke kruhu,"zavelí Pán a sám mnou smýká směrem k železnému kruhu

zapuštěnému ve zdi, drže mě při tom za ruce, zatímco já se odstrkuju

nohama, abych zmírnil bolest v pažích. Sykám bolestí a občas heknu,

když mě Pán povzbudí kopancem. U zdi mne Pán přinutí kleknout a

spojil železnou svorkou pouta s kruhem ve zdi, takže klečím s rukama

za zády připoutanýma ke kruhu. Pán vytáhl svůj mohutný, jistě dvacet

centimerů dlouhý násroj a vrazl mi ho do huby.

"Kuř, svině," velí úsečně.Cítím Pánův úd v hubě, s rozkoší jej hulím,

ale Pán začal přirážet.Jako píst se pohybuje jeho kopí v mé držce,

vnímám jazykem jeho tvary, při každém "vjezdu " mi podráždí Pánův úd

měkké patro; vidím na Pánově tváři spkojený úsměv a jsem rád, že mu

mohu posloužit. Konečně Pán ustal, vzepjal se - a do mé držky začalo

stříkat jeho semeno. Všechno je vděčně polykám. Napětí v Pánově tváři

povolilo. Chvíli ponechává svůj násroj v mé hubě a pak začíná do mé

držky proudit jeho moč. Polykám tu teplou, čpavou, hořko-slanou

tekutinu. Najednou Pán ustává, vytahuje svůj úd z mé huby a

zastrkává jej za límec mého roláku. Nová dávka moče proudí po mém

tělě, napájí tkaninu mého roláku, která se lepí na mé tělo, stéká na

kalhoty, které taky vsakují svůj díl.

Nakonec proud ustal. Pán mi odvazuje ruce od kruhu a zbavuje mě

pout. Padám bezvládně na zem. "Vstaň zmrde,"nakopne mě Pán. Ztěžka

vstávám a vycházm ze sklepa následován Pánem. V síni se otáčím a

padám na kolena před svým Pánem.

"Poníženě Vám děkuji za lekci, Můj Pane," říkám a líbám jeho nohu.

"Táhni hajzle," odpoví Pán, ještě mne na cestu nakopne, já si oblékám

bundu, která zůstala ležet v síni na zemi, a táhnu, jak mi Pán

rozkázal.

Je už večer, přece však pokávám lidi. Odpoledne jsem se styděl ukázat

svou podřízenost Pánovi, teď je na mně dobře vidět, čím jsem prošel -

jsem zbídačený, zechcaný, má zmrdovská držka nabíhá, jdu ztěžka a

potácivě, ale přece necítím skoro žádný stud. Naopak, těší mě, že je

jasné, co jsem právě prodělal, že je na mně vidět, že jsem právě

prošel něčím, kde jsem sehral pořádně poníženou a ubohou roli.

© Dan []

You may also like:

GBU